„Moderátor: Pojďme k něčemu veselejšímu… Milena: To se nelekejte, že bečím, to já jsem naměkko hned. Hnedka moldánky, že jo, ale uvnitř jsem z žuly, pane redaktor. Dyť kdybych nebyla, tak dodnes kydám u nás na statku a ne tady do mikrofónu, že jo? (Svému vtipu se hromově chechtá)“ Jedná se sice o rozhlasovou hru, ale já dala přednost tištěnému slovu. A hned 2x:-D Tento kontroverzní literární počin jsem si na jednu stranu velmi užívala, bavila jsem se, dalo by se říct, přímo královsky, ale na stranu druhou jsem se cítila maličko provinile. Nerada se bavím na účet někoho jiného. A zde je hned jasné, koho si máte dosadit za koulařskou legendu Milenu a slavnou běžkyni Radmilu. Osobně o tom, že jim k úspěchu dopomohl doping, nepochybuji. Ale až díky Kouli jsem o problematice dopingu v bývalém Československu začala uvažovat komplexněji. Nikoho neodsuzuji, spíš je mi těch sportovců líto. Státem řízený doping a sportovci jako prostředek, jak ukázat, že je východní blok lepší než ten západní. No není to šílené? Při čtení jsem si vybavila, jak předobraz běžkyně Radmily kdysi popsal můj taťka. A když jsem si k ní teď v souvislosti s Koulí dohledávala informace a viděla její fotku ze závodu s velkým Z (r. 1983), tak musím říct: „Máš recht, tati.“:-) „Posměch a slzy – mý odvěký bratři.“

Neskutečné! Upřímně od srdce jsem se zasmála, ale byly i momenty, kdy jsem jen stěží zamačkávala slzu. Samozřejmě, že všichni víme, kým především byla hlavní postava inspirována, a mnohým tato osobnost není po chuti. Nemůžu říct, že by mi kdy HF byla nějak zvlášť proti srsti, nebo že by mi byla kdovíjak sympatická, ale postava v Kouli vystupující je správně tragikomická, a tak se čtenář snadno zasměje její trapnosti či obskurnímu vystupování, ale takřka stejně snadno si uvědomí, že v něm vzbuzuje soucit a snad i lítost.