„Náhody neexistují, od toho nemínil ustoupit.“ Tak podívejte, náš problém není žádná vědecká fantastika … a přesto, zcela nepochopitelně a nepřirozeně tu máme „dvojjediného živého mrtvého“, jenže, co s tím, když jste přesvědčení, že „náhody nejsou, poněvadž naše životy jsou vpleteny do jakési neuchopitelné a nepochopitelné sítě, kde všechno souvisí se vším a jen klíč k těm souvislostem chybí“. Milý profesor Jurášek se prostě musí pustit po vlastních stopách … po stopách svého svědomí, aby zjistil, že … „Každý svého štěstí strůjcem.“ Páně Čepelkovu krátkou (tak akorát, aby nezačala nudit) novelu jsem si opravdu užila, mám totiž ráda jeho češtinu, sedí mi a je mi příjemná na čtení, a samozřejmě, bavil mě i příběh té nejzapeklitější záhady páně Juráškovy existence … „Stál (totiž) před dvěma možnostmi navzájem se vylučujícícími.“ Pan Čepelka tak milému panu profesorovi vložil do úst (tedy hlavně do hlavy, protože příběh je hlavně o tom, co si milý Jurečka myslí) skoro filozofické otázky o „bytí“, skoro psychologické úvahy o „svědomí“ a zároveň smysl pro humor, tudíž jeho postřehy, komentující tu neuvěřitelnou událost i sentimentální vzpomínky, do nichž se hrouží v naději, že získá odpovědi, nepostrádají vtip a nadhled … obyčejných životních mouder  … „Čas teče, člověk se nemá nikam vracet.“ „Pomyslels někdy, jak bys žil, kdybys mohl být na světě ve dvou, možná ve třech vydáních?“ „Naše životy se skládají ze samých neuvěřitelností a přece je žijeme.“ A nakonec … „Všechno je nejisté.“ …. obzvláště naše vnitřní cesty a zákruty :-).

Knihu jsem si přečetla po besedě s Miloněm Čepelkou, kde sám předčítal úryvek. Nebyla jsem zklamaná :-))) Vřele doporučuji, psáno krásnou češtinou, velmi čtivé a nenásilnou formou vede i k zamyšlení. Za mě na jedničku.