"I já se často křižuji. To je ten pohyb, který nám zaměstnává ruce, když už jsme příliš staří na samohanu a počítáme, co jsme v životě udělali a neudělali." Není to Bellová, a přitom to je Bellová. Změna žánru a stylu nezakryla to, co romány BB prostupuje beznaděj, duševní bažiny, zlo, zoufalství, smrt. Bere na milost projevy naděje, radosti a lásky, ty však nemají dlouhého trvání. Ostrov se taky jeví jako typické, neurčité umístění jakéhokoliv příběhu, podobně jako Jezero nebo Mona. Na rozdíl od dřívějších románů však jeho obyvatele nelze ani náznakem ztotožnit s některou z kultur, náboženství, mentalit. Esence lidství v jeho odvrácené straně. Což je nejspíš to, co čtenáře odrazuje. Nebo přitahuje. Protože tohle je BB, která neservíruje chody pro každého. Když odhlédnu od občasně, v jejím světě však nevyhnutelně, nevybíravého slovníku, který do literárního světa BB už jaksi patří, nutno ocenit její práci se slovem, působivé ideové uchopení i stylistické zpracování. Román je do detailu promyšlený, střídá pohledy, servíruje poutavé příběhy, mýty a pohádky, i když ne se šťastným koncem, které provází přízračná osudovost. To vše ukazuje na sečtělého autora, tedy autorku, která disponuje šíří vědomostí, jazykem, má představivost a dobře zná své řemeslo.

Nadšená zpočátku, ale časem jsem se nějak rozpustila v ději. Sledovala jsem příběh, ale moc mě nebavil.