Výpověď patologa z Osvětimi je hodně syrová, ale asi i pravdivá a hlavně děsná. Naši generaci sice předchozí režim toho o zvěrstvech fašismu do našich hlav nacpal dost, ale myslím, že i další generace by si zasloužily dozvědět se, kam až může vést snaha po páchání dobra. Mimoděk je to také výpověď jak se přikrčit, posloužit a přežít. Doufám, že se nás to už nebude nikdy týkat.

Nacistickými lágry a koncentráky se protrpěla téměř celá Evropa, maďarský pohled na jejich fungování a provoz jsem však četla poprvé. Člověk už dávno ví, díky poměrně četné evidenci (sami Němci jsou přece tak důkladní a systematičtí), jak celý proces likvidace obyvatel probíhal, především těch, kterým byla na oděv přišita Davidova hvězda, nebo jaké postupy udržovaly vyhlazovací tábory v chodu. Nové informace či nový pohled tak člověk nezíská. I když, asi poprvé jsem četla o postupu, jak preparovat člověka... V každém případě je to vždy stejná hrůza, která mě při čtení toho všeho nacistického pekla jímá. Nadto v současné době masivních informačních "šumů" je potřeba si naši historii připomínat o to více. Doktor Nyiszli, maďarský židovský lékař-patolog a člen sonderkomanda v osvětimských "krematoriích" vcelku s odstupem a bez výrazných emocí (někdy možná až moc) podává své svědectví místy prostého medicínsky odborného rázu o průběhu a způsobech likvidace vězňů a lékařského patologického zkoumání deformovaných či znetvořených mrtvol, kterými byl hojně zásobován. Přece však do schematického popisu tohoto smrtícího nacistického stroje pronikají i střípky naděje či naopak zoufalství a bezmoci. Je to sice jenom jedno z řady svědectví lidských válečných hrůz, ne však méně důležité. Historie má totiž tendenci se tak či onak opakovat.