Klasika od paní Němcové. Povídka z 19. století odehrávající se v malé vesnici Vestec nedaleko Prahy. Povídka o čistém přátelství, o pověrčivých lidech s předsudky, a především o nebojácné a svojské Báře, která i přes veškeré své odlišnosti dojde ke štěstí. „Jednomu svědčí karafiát, druhému růže, třetímu fiala. Každé kvítko najde svého obdivovatele, každé má svoji krásu.“

Kdysi jsme ve škole asi ve čtvrté třídě četli Babičku na pokračování a měla jsem z ní tehdy rozporuplné pocity. Na druhém stupni jsme měli Divou Báru jako povinnou četbu a tehdy jsem se na ni moc netěšila. Ale pak mě příjemně překvapila. Znovu jsem po ní sáhla až nedávno, abych si ji oživila a také porovnala s filmem s Vlastou Fialovou v roli Báry. Příběh vykresluje způsob života na venkově zhruba v 1. polovině 19. století. Zbožnost se tu střetává s tmářstvím a pověrčivostí. Kdo vybočuje, je automaticky označen za podezřelého nebo je nařčen z čarodějnictví. Bára svým jednáním a odvahou imponuje hned několika mladíkům, nicméně jejich rodiny nedokáží překousnout její nízký původ, chudobu a také smělost, kterou se Bára vyznačuje, a kvůli které ji mají za dítě Polednice. Nakonec je však nejvíce pohorší způsob, jakým se vypořádá s problémem své nejlepší přítelkyně. Když ji obyvatelé obce v čele s rychtářem zavřou za trest do márnice, zachrání ji myslivec, který má Báru už nějakou dobu rád a chce si ji vzít. Je to celkem jednoduché a nenáročné čtení, ačkoliv samozřejmě někomu může trochu činit potíže zastaralý jazyk díla. Nejspíš bych povídku nezařadila mezi to nejlepší, co může naše česká klasická literatura nabídnout, ale v podstatě se mi tento příběh líbil. Je nekomplikovaný a mně osobně se postava Báry líbila. Oceňuji její charakter, oddanost a ochotu pomoci kamarádce v nesnázích.