"Bohovia, myslím si, že mier so zdravím rozumom by som neprežil." Tak dalo to zabrať, ale dočítané. Erikson je jeden z najlepších autorov fantasy tvorby, na ktorých som zatial narazil. Jeho tvorba je geniálna. Mágia fungujúca na otváraní brán a rôznych dómov, robí jeho knihy unikátne. Nevyžíva sa v opise bojoch, skôr sa ich snaží čo najrýchlejšie opísať, aby sa venoval dôležitým príbehovým vzorcom, ktoré na konci do seba dokonale zapadli. Znova sa tu vyskytuje mnoho postáv, hlavné mená začínajúce na K sa mi plietli, vstupujú do deja, či už sú to nové postavy, alebo postavy s ktorými sme sa stretli v Mesačných zahradách. Nie je to jednoduché čítanie a už nie vôbec krátke. Vyžaduje si to vašu úplnú pozornosť. Príbeh obsahuje veľa dejových liniek, ktoré sa striedajú, a časom si každá z nich vnutí pozornosť. Najviac som si obľúbil časti Coltaina a historika Kalousa. Sú to časti, ktoré ma zaujímali najviac a už na začiatku čitateľ tuší, že to pre určité osoby nedopadne dobre. Najviac ma tu zaujala moc mladých zaklínačov. Za spomienku určite musím spomenúť Felisín a Heborika. Felisín mi asi najviac liezla na nervy, ale jej posun v deji ma prekvapil asi najviac. Keď sa Šumar, Kvítko a Apsalar stretávajú s chodiacou legendou Icariom a Mappom dozvedáme sa veľa nových, ale neustále záhadnych veciach tohto sveta. Autor nám informácie posúva bohužial po kúskoch. Potom je tu samostatná cesta Kalamana, kaprála a assasína Paličou mostou. S Coltainom som najviac výrazné postavy knihy. Kalaman sa ženie sa pomstou proti cisárovne, no nemá to ľahké, hlavne kvôli Spáru, ktorá sa ho snaží za zradu spolku zabiť. Ako som spomínal, kniha má toho veľa ponúknuť. Skvelý darček pre trpezlivých čitateľov, ktorí nemajú problém z hrúbkou knihy. Knihu smelo doporučujem.

Po přečtení první knihy jsem byl docela odhodlaný sérii rozlousknout. Záhady, kouzla a mocné síly ve velkém, aspoň na první pohled promyšleném světě, mi docela imponují. Nevadí mi nelinearita ani autorova neochota něco vysvětlovat. Baví mě nad komplexním příběhem přemýšlet. Bohužel čím víc to člověk v druhém dílu dělá, tím víc mezer a nesrovnalostí najde. Logika konání jednotlivých postav je upozaděna proti autorovu snažení vyvýšit určité jiné a ukázat, že je vlastně užitečná i když k tomu není důvod ani smysluplný předpoklad. Hlavní postavy jsou největší borci na světě a nedělají chyby. Deus ex machina je prvořadou autorovou obranou když omylem zažene postavy do kouta. Tedy když se jim náhodou něco nepovede stejně se jim osobně vlastně nic nestane. Rozvoj postav je většinou nepovedený a špatně podaný. I přesto mne pár postav a příběhů (i z první knihy) zaujalo, díky čemuž jsem se dokázal touto knihou prokousat (Kalam, Rychlej Ben, Heborik, Icarium a Mappo, Iskaral Pust, Kalous) Několik negativních příběhových věcí mi zejména utkvělo v hlavě: Totální absurdita linie Felisín mi přišla až směšná. Postavu jsem sice nenáviděl, ale byla to taková ta dobrá nenávist kdy mě zajímal celkový příběh. Ale to, jak úplně nepoužitelnou a nic nepřinášející postavu tahá s sebou pouští a přes půlku světdílu někdo, kdo ji vůbec k ničemu nepotřebuje jen proto, že jim kdysi pomohla a aby pak NÁHODOU mohla ona být vyvolenou a dosáhnout své pomsty, mi přijde dětinské. To, že "Apsalar" je nejlepší pod sluncem mi mělo dojít asi už v prvním díle. Nedošlo mi to bohužel ani nyní i když se mi to autor snaží vší silou cpát do krku. Jakýkoliv problém se objeví, jakoukoliv otázku někdo má, ona to ví, ona to umí.. proč?.. protože přece vzpomínky. Vyloženě mě naštvala scéna kdy jejich skupina spolu s Mappem, Icariem a Iskaralem vstupují do chodby azathu a ICARIUM (jedna z nejmocnějších postav co zatím byla představena s citem pro magii a chodby) se ptá JÍ, co je to za chodbu. Ona nikdy v chodbě předtím nebyla, není mág chodby ovládající, ale přesto dokáže přesně říct co z chodby "cítí", jak vypadá v porovnání s ostatními chodbami, dokonce, že tahle je poškozená a jak moc. Naprosto samoúčelná scéna nad kterou pozorný, chytrý čtenář jen kroutí hlavou (se spoustou dalších podobných v celé knize). Co mě však naprosto dorazilo byl styl jakým se autor vypořádal s koncem knihy. Najednou zjistil, že tato skupina (Mappo, Icarium, Iskaral, Kvítko, Apsalar, Šumař) vlastně spolu nemůže pokračovat dál, neboť nemá žádný společný motiv ani cíl. V obyčejném příběhu by musel dovést události k nějakému logickému závěru nebo postavy logicky rozdělit. Nikoliv zde. Autor provede takzvaný "checkpoint save, heal all, hard reset" když řekne, že v azathském domě vlastně všichni najdou to kam jdou a každý ze skupiny se postupně propadá přesně tam kam má namířeno. Korunu tomu dalo když Šumař se zlomeným kotníkem (který si zlomil při nedobrovolném pádu) vyjde ven v Malazu úplně uzdravený poté, co se předtím napil kouzelného lektvaru, který vše vyléčí (asi povinná výbava všech azathských domů předpokládám). To jakým způsobem se pak dostali ke Kalamovi v paláci císařovny radši ani nechci vědět. Kalam mě, přiznám se, bavil asi nejvíc ze všech postav, i když to jakým způsobem si počínal ke konci knihy v Malazu bylo úsměvné. To jakým způsobem byl zachráněn Minalou mne už vůbec nepřekvapilo poté jakým stylem se dostala do Malazu ona... Jen si to představte, Aren, město na pokraji zhroucení, jediné město jenž ještě nepadlo. Vojenská diktatura, všude stráže, zákazy vycházení, zabíjení v ulicích, neschopný zbabělec ve velení. Tento zbabělec se rozhodne, že veškerý svůj majetek, rodinu i se vzácnými koňmi pošle pryč do bezpečí. Přístav plný vojenských lodí, hlídaný vojáky. Na jednu loď se vše nakládá. Hlavní podkoní zná všechna svoje zvířata i podřízené jménem. Nějakým zázračným způsobem si nevšimne, že ve vřavě na ulici má o koně a člověka navíc, které nikdo nikdy neviděl. Dalším záhadným způsobem si jich nevšimne nikdo ani potom co se naloďují, ani když jsou již na palubě. Člověk by řekl, že ve světě, kde si každá malá bárka kontroluje každého člověka před vstupem na palubu jen kvůli vším, si vojenské plavidlo plné vojáků a úředníků všimne, že jim na palubu leze o jednoho člověka s koněm navíc a že je vlastně nikdo vůbec nezná. Ale asi se zapomněli podívat do seznamu toho co vlastně vezou.. a jak se vlastně dostala až ke Kalamovi v Malazu, když je město plné nejlepších zabijáků světa zabíjejících nyní civilisty na potkání, ovládajících zbraně napuštěné tím nejostřejším jedem a ničivá kouzla, se už vůbec neptám. Dám šanci třetí knize, ale dochází mi odhodlání.