Přečtení posledního dílu trilogie už pro mě byla spíše otázka setrvačnosti a také zvědavosti, jak autoři naváží na první román. Lady z Caladanu se přes všechny své nedostatky četla docela lehce a dokázala vyprofilovat několik postav, na jejichž osudu mi vlastně i záleželo, takže jsem doufal ve velké finále, velké emoce a velké dobrodružství. Ne, překvapení se nekoná – mé naděje byly marné a já se obávám, že po skvělých koncovkách historie Duny a předeher k Duně ztratilo duo Herbert-Anderson i svou poslední výsadu, totiž dosažení filmově patetické katarze skrze monumentální bitvy, napínavé duely a uspokojivé rozuzlení. Dědic Caladanu nic z toho nemá. Postavy nově představené jsou smeteny ze stolu bez jakéhokoliv citového záchvěvu, padouši umírají jakoby nic a celá kniha tak působí jako nucené a uměle nafouknuté nic. Vím, že naše dvojka je dojením Duny a mizerným storytellingem pověstná, ale tohle...tohle bych snad i já zvládnul napsat líp. Dvě hvězdy. Ptáte se, za co? 1. Jsem fanoušek a mám rád historii Duny a předehry k Duně (asi jako jeden z milionu). Jsem rád, že knižní vesmír Duny žije a rozrůstá se, byť často do slepých uliček. 2. Zamíchání karet tvarovým tanečníkem. Odepřeli nám epickou rozlučku s Eganem Saarem, Jaxsonem Aruem i Chaenem Marekem. Alespoň že jsme se mohli pokochat svěží linkou s tleilaxanským mistrem kamufláže, která mi připomněla Scytaleho ze Spasitele (láskyplný povzdech). Toť ale vše. Já vím, že knihy o Duně budou vycházet dál a že já je budu dál číst. Nezbývá mi než doufat, že se H+A odrazí od tohohle bahnitého dna (bolestný povzdech).

Tak nějak nevím co napsat, názor mám i o třetím dílu trilogie stejný jako u dílu druhého Víceméně zbytečné knihy, které se snaží vytrřískat z oblíbených postav ještě něco víc, i když už je vidět, že je to poměrně dost na sílu. Ale ano, pořád je kniha čtivá a na tyto chmurné zimní dny ideální, protože i přestože to není ta správná Duna, dokáže vás příběh alespoň na chvíli odtáhnout od problémů reálného světa