Těžká, opravdu těžká literatura je tento Faust. Řadí se dokonce mezi nejsložitější knihy, které jsem kdy četl. A přes to mám tuto knihu velice rád. Vedle Ztraceného ráje je Faust jediná kniha, kterou mám de facto neustále rozečtenou, a když se chci uklidnit, nebo si přečíst krásné verše, sáhnu dle nálady po jedné z těchto dvou.
Když už jsme u těch veršů… Ano, je pravda, že jsou v některých částech...
Těžká, opravdu těžká literatura je tento Faust. Řadí se dokonce mezi nejsložitější knihy, které jsem kdy četl. A přes to mám tuto knihu velice rád. Vedle Ztraceného...
Těžká, opravdu těžká literatura je tento Faust. Řadí se dokonce mezi nejsložitější knihy, které jsem kdy četl. A přes to mám tuto knihu velice rád. Vedle Ztraceného ráje je Faust jediná kniha, kterou mám de facto neustále rozečtenou, a když se chci uklidnit, nebo si přečíst krásné verše, sáhnu dle nálady po jedné z těchto dvou.
Když už jsme u těch veršů… Ano, je pravda, že jsou v některých částech trošičku hrubé, ale tato hrubost se k doktoru Faustovi a Mefistovi dokonale hodí. A vedle těchto hrubších veršů je v knize veliké množství takových, jaké se řadí mezi nejkrásnější, jaké jsem kdy četl. Některé verše jsou veselé a vtipné, jiné – těch je pravda více – jsou tísnivé a depresivní, ale většina jich je krásných.
Dílo se dělí na dva díly a druhý díl na pět dějství. Je pravda, se kterou nelze polemizovat, že první díl, který řeší zaprodání duše a Markétku, je ta veselejší a hlavně čtenářsky přístupnější část Fausta. Když ponechám stranou Předehru na divadle, který jde trošičku mimo dílo, hned první verše Prologu v nebi, mě dostaly. A ty poslední?
„ S tím starým byl bych nerad
rozmíchán
a milerád ho vídám časem.
Vždyť je to rozkošné, když velký pán
tak lidsky ráčí hovořit i s ďasem.“
No řekněte, není to prostě nádhera? Celý prolog, který nás uvádí do problematiky knihy, která je mnohem dokonalejším vyobrazením biblického Joba, nežli sám Job, je úžasný. Bůh dovoluje ďáblu pokusit dobrého člověka. A pokušení začíná. A je silné.
Je fantastické, jak se v průběhu knihy prohazují role, formují postavy a graduje děj, více to však nebudu komentovat, nechceme prozrazovat nic důležitého, že?
V druhé půli knihy jsem musel dohledávat jedno jméno za druhým, hledat historický kontext (ne že by se mi to sebeméně podařilo) a některé části textu číst opakovaně – a to mnohokrát. To však nelze přičítat na vrub knize, ale nám, neobeznámeným čtenářům. Je možné vědeckou studii kritizovat za to, že je plná odborných termínů a pro laika moc složitá? Ne. A stejně je to u této knihy. Když se dříve psaly knihy, počítalo se s rozsáhlými znalostmi čtenáře, protože jenom takový člověk měl čas číst knihy.
Faustův konec a konec knihy samé jsou stejně úžasné jako její začátek. Mefistofeles odchází s nepořízenou, Hospodin si i dále nárokuje právo na Faustovu duši. Je to vlastně vyobrazení jednoho obrazu, z 15. století, na kterém leží dobrý člověk na smrtelné posteli a kolem něj probíhá válka čertů s anděly o jeho duši. Andělé boj vyhrávají a jeho duše odchází do nebe.
Kniha ve mně mnoho zanechala, spousty jejích veršů mě posud provázejí životem (sic zatím krátkým životem) a jsem neuvěřitelně rád, že jsem se již jako relativně mladý člověk dostal k jejímu přečtení a mohu ji číst znovu a znovu a stále v ní nalézat mnohá nová poučení.
„Mrak za mrakem táhne,
mhou hvězdy se halí, a vzadu,
ba vzadu, ach v dáli, ba v dáli,
už přichází sestra, už přichází – Smrt.“
Číst více
Číst více
