Tak tohle bylo opravdu pouze pro filmové fajnšmekry. Tarantino zde z pohledu tvůrce probírá na konkrétních filmech myšlenky a pracovní postupy scénáristů režisérů. Při tom zároveň přemýšlí, jak by filmy dopadly, kdyby se jich chopil někdo jiný či kdyby se obsadili jiní herci nebo studio dovolilo tvůrcům realizovat původní záměry. Také vzpomíná na dětství, které prakticky prožil v kině a tak se nemohl stát ničím jiným než výborným režisérem.

Mr. Brown napsal konečně knížku o svých oblíbených filmech ze sedmdesátých let. Zároveň také knížku o tom, jaké to BYLO chodit ve zlatých sedmdesátých v USA do kina. Taky o tom, jakýma očima se v těch letech na filmy dívalo. Taky o tom, jak některé z filmů vznikaly a proč vypadají tak, jak je dnes známe. Mr. Brown je sběratel filmových drbů a kuriozit. Ale tuhle knížku píše taky PAMĚTNÍK. Zažil ty filmy v kině! Zažil třeba, když publikum řvalo nadšením při finále Rockyho! A teď nám to popsal, takže i my víme, co pro Amíky v té době kinoprojekce znamenaly. Rozumějte, byli to časy před VIDEOREKORDÉRY. Kino bylo všechno a pro všechny. Měl taky tu výsadu, že s tvůrci děl o kterých dnes píše, stihl jako auteur to auteur ještě za jejich života mluvit. Dnes už jich je většina na pravdě Boží. Škoda, že nestihl Drsnýho Sama Peckinpaha, škoda.... Mr. Brown je také, jak tu zaznělo, cinefil. Umí drby, kurizozity, zdánlivě nepodstatné maličkosti dosadit do faktů, doby, souvislostí a z toho vytěžit jiný, neotřelý, autorský pohled na filmové dílo co by nedílnou součást určité kulturní epochy. I ty nejblbější filmy tak dostávají nový rozměr. Skvělá, zábavná i poučná kniha pro milovníky dané éry i filmografie vůbec. Jen nechápu, proč se Mr. Brown podepsal jako nějaký Quentin Tarantino. Ale i ten, až skončí s filmem a bude jen psát, nebudu mu lát.