Tak jako Rilian jsem - díky názvu? - čekala od knihy krapátek jiný obsah.. Přestože je nakonec ´100 hodinová válka´ rozebrána jen v jedné kapitole, zklamaná nejsem.. Kapuściński mě prostě baví a jeho novinářský "pel-mel" od válečných prožitků z Afriky, Latinské Ameriky a Blízkého Východu 60.-80. let až po subjektivní vypsání se z útrap reportéra na cestách mě, jako obvykle, přišpendlil ke knize i obohatil o spoustu historických zajímavostí.

V jedné ze svých reportáží Kapuściński popisuje averzi vůči psacímu stolu, s kterým "vede tichou válku". Už to vypovídá o přístupu autora k žurnalistice – nestačí mu se o událostech dočíst, ale samotné je zažít, až poté je schopen o nich podat skutečně autentickou zprávu. Ve dvaceti pěti reportážích představuje obraz (českému čtenáři ne tolik známých) států v bouřlivém období, například Ghany, Konga, Alžírska, Nigérie, Salvadoru, Hondurasu, ale i nám geograficky vcelku blízkému Kypru. Většina reportáží se alespoň lehce dotýká revolučních událostí afrických států, které vypukly zejména v padesátých a šedesátých letech. Kvůli absenci zkušenosti demokracie, nedostatku surovin, nezaměstnanosti, korupci či rozdělenosti společnosti posléze velmi často docházelo k občanským válkám, které byly doprovázeny krvavými konflikty. Dostává se i na území Latinské Ameriky, která sice netrpí materiálním nedostatkem, ale spíše úpadkem hodnot. Poslední reportáž je situována na ostrov Kypr, v němž je zobrazen univerzální problém mnohých společností: samotní lidé proti sobě nic nemají (ba naopak si Turci a Řekové v tomto nepříjemném období pomáhají), ale jakási vyšší moc si nedá říci a bojuje bez ohledu na dopad na civilisty. Kapuścińského přístup však v žádném případě není senzacechtivý. Obraz události velmi často vyvozuje z jednotlivých lidských osudů, které jsou rozhodně pozoruhodné: hned v první reportáži se setkáváme s různorodým osazenstvem hotelu Metropol, který se nachází na úrovni prvního patra a skládá se z voru; starý indián na poušti v Mexiku, jenž sedí ve vyhrabaném důlku zakrytý kloboukem a poslouchá svou jedinou gramofonovou desku; rolník, se kterým se Kapuściński setkává při útěku od dění hondurasko-salvadorské války, jenž neodolá botám mrtvých vojáků, aby je zajistil pro svoji bosou rodinu. Právě příběh jednotlivce vypovídá o mnohem širší skutečnosti, než se zpočátku může zdát. V knize se nenacházejí pouze "čistokrevné" reportáže, ale autorovy osnovy k dalším chystaným (a nikdy nenapsaným) knížkám, ve kterých je zřejmý Kapuścińského cit pro detail a nastínění situace na malém rozsahu. Krom osnov se v knize vyskytují i další formálně zajímavé texty: dopis od funkcionáře Mosambiku, který se nemůže oženit; část textu o jihoafrické rasové segregaci je psán pásmem výroků různých osob; vyprávění o útěku přes bolívijský prales nahrané na magnetofonovou pásku; "slovník" slov z cest. Kapuścińského autentické a i emočně nabité vyprávění se například v reportáži o občanské válce v Alžírsku mění – text je odbornějšího rázu, autor zaujímá obecnější pohled, popisuje skutečnosti až analyticky. I tyto (a nutno říci, že velmi čtivě napsané) texty působí osvěžujícím dojmem, neboť pro méně znalého čtenáře mohou představovat klíč k chápání kontextu. Autor tematizuje i svoji novinářskou práci a líčí nejistotu, nevyzpytatelnost a nebezpečí cest. Například v nigerijské reportáži Hořící zátarasy popisuje své zápolení s agresivním kmenem Jorubů, po němž ho na nebezpečí upozorňuje i sám šéfredaktor, kterému Kapuściński velmi horlivě posílá dosavadní informace o dění. Také se mnohdy vyskytne v nepříjemných situacích, když se vyskytuje na jednom území ze dvou soupeřích skupin/národů, je tedy ovlivněn svým okolím – i tak se mu daří podat skutečnosti objektivně. Fotbalová válka dokazuje, že vracet se do minulosti stále nemusí být od věci, že minulost neznamená jen vytěžení atraktivních témat (druhá světová válka). Může jít i o neotřelý náhled do míst, která jsou čtenáři neznámá a vzdálená, přitom se na nich dějí věci, které si nedokážeme představit. Byli tři. Chodili všude spolu a jezdili ve velkém zaprášeném chevroletu. Auto zastavilo před hotelem, bouchly dveře a na schodech zadupaly tři páry nohou. Klepali na dveře našeho pokoje, vstoupili a usadili se ve křeslech. Jestliže chodí tři lidé stále společně, v Polsku z toho samozřejmě ještě nic nevyplývá. Ale tři lidé v Kongu – to už může být politická strana. (s. 47)