Kniha mě od začátku chytla a nepustila. Poslouchala jsem výborně načtenou audioknihu. Bavil mě způsob, jak se postupně odkrývalo, o co vlastně jde. Některé zápletky už mi možná připadaly přehnané, ale jako celek mi to dohromady dávalo smysl. Trochu mě udeřilo semtam nějaké slovní spojení… Nejvíc „zavolám déle“ ve smyslu později. Jinak ale můžu doporučit. Mám ráda knížky, o kterých musíte přemýšlet i po dočtení, a tato je bezpochyby jednou z takových. Děsivé pro mě bylo i to, že můj muž zrovna nedávno vyfasoval auto s virtuální asistentkou. Ta mě děsila už předtím, ale po přečtení Opony mě děsí ještě o to víc.

„Mladá aktivistická novinářka se převlékala za dělnici a byla překvapena, že v novém století ještě někdo musí pracovat, místo aby si jednoduše vyplnil grant.“ Ondřej Hübl jakoby nevěděl, zda chce psát komediální sci-fi, společenskou satiru, nebo thriller z atypického prostředí. Začne tím prvním, zvolna změní na druhé a zavře třetím. Naneštěstí kombinace různých žánrů příběhu spíše uškodila. Ačkoliv je humor příznačně sžíravý, logika zápletky hapruje v důležitých momentech a ne vždy se nad tím dá mávnout rukou se slovy, že „u fantasmagorie se to neřeší“. Škoda, protože nápadů má autor na rozdávání a základní premisa Opony je perfektní. Navíc, když jde o navážení se do komunistů a lidské hlouposti, je na pana Hübla spolehnutí, že úderně trefí hřebíček do hlavičky. Jenže jakmile dojde na klíčové zvraty, děj ztratí dech. Následný vývoj působí zmatečně, třebaže v některých momentech překvapí novým směrem vývoje událostí. Šance však zůstávají nevyužity a původní záměr se vytratí do prázdna.