Na povídkách Pasáže Sylvy Fischerové (1963) se mi líbí, jak se v nich to mnohé, co autorka ví a zná ze své práce odborné, ústrojně spojuje s tím, co je vlastní jen beletrii: s působivě zachyceným detailem a s přesným záznamem viděného či slyšeného. Naléhavost některých povídek (Dálov, Otcové) svědčí o tom, že musely být napsány, že v nich nejde "jen" o literaturu, ale o životně důležité zachycení něčeho osobně podstatného, co autorka nemůže nechat odplynout ze své paměti jen tak do nenávratna zapomnění. Sylva Fischerová – oceňovaná dosud především jako básnířka – se touto knihou zařazuje mezi nejzajímavější české prozaiky současnosti – Jan Šulc.