Uzavření celé série je napínavé až do konce a sama za sebe bych uvítala několik poklidnějších závěrečných kapitol, v nich se trochu rozvedou události po překonání všech kritických okamžiků. Těšila jsem se na probuzení Daxe a trochu lechtivé romantiky mezi ním a Dárcem života. To se bohužel nenaplnilo, naopak pro všechny překvapivý posun v charakteru této postavy se nezakládal na náznacích z předchozích stránek, z toho jsem zklamaná. I když vyústění této linie je maximálně úderné a dávám palec nahoru za jev, jemuž se autoři obecně vyhýbají, a sice zavraždění padoucha samotným hlavním hrdinou. Žádné nešťastné náhody či zásahy osudu, pěkně si to rek musí vyžrat sám. Jak mi byla Brexa v předchozí části sympatická, tady opět projevuje syndrom afektované ženušky. Holky prostě nemůžou být nějak konzistentně milé, buď zachraňují svět, nebo jsou protivné jak činže, nic mezi tím. Ještě že nakonec zachránila svět. Teda Ditruxe, děkuji nastotisíckrát. Ale toho hysterického vyvádění kdyby bylo o kapku méně, tak bych se nezlobila. Ukončení Arrakielova boje za rodinu se taky tak nějak rozplizlo do neurčita. Těšila jsem se na pozvolné budování Ysyanovy důvěry, ale z toho nebylo nic, jako vždycky zasáhla kouzelná babička Izzel a všechno vyřešila, to mě dost zklamalo. Ale člověk nemůže mít všechno. Jo a ohrožení Metaprostoru vyřešily geniální mozky arcidémonů, takže slavnostní fanfáry a velká pochvala. Nicméně výsledným dojmem je jediné – začíná mi být nadmíru sympatický Vahan, a to nejen kvůli vittrexxu. Celou sérii vřele doporučuji, chytré, důvtipné, vtipné (jedna dobře mířená facka je účinnější než tisíc slov), akční, čtivé, dokonalá kombinace sci-fi a fantasy, magie a techniky, bojových scén a vztahů mezi bytostmi (protože na člověka nenarazíš), barvité, napsáno krásným, bohatým jazykem.