Tato kniha se mi líbila, ale moc jsem se do ní nehrnula. Proč? Děj byl celkem průměrný. Nebylo na ní nic vzrušujícího nebo zcela jedinečného ve srovnání s jinými knihami. Mám pocit, že hlavní hrdina neustále pronásleduje nějaké zlo, a jakmile je doženou nebo najdou, přijde velká bitva/odhalení/záchrana dne. Navíc evidentně MALEC. Miluju je a nevadilo by, kdyby byla jedna kniha jen o nich a jak se srovnávali s přírustkem do rodiny, ale na to jsou fanfikce. V neposlední řadě Jem. Jak já ráda vidím postavy z jiných série v dalších knihách.

Druhý díl série Nejstarší kletby nenavazuje přímo na první díl (Rudé svitky magie) a časově to spadá mezi Město nebeského ohně (+ povídky z akademie, které jsem četla v aj a v čj pořád ještě nevyšli) a Paní půlnoci (Temné lsti). Magnus a Alek už tady mají adoptovaného Maxe a je z nich rodina :) Moc se mi líbilo, že to není vytržené z kontextu ale naopak spoustu věcí kniha do vysvětluje ostatní dějové linky (např. Ragnor Fell či narůstající spory uvnitř Spolku). Magnus a Alek jsou zde oproti prvnímu dílu doprovázeni ostatními našimi oblíbenci (Jace, Clary, Isabella, Simon). Kdy jsem byla překvapená, že Simon měl problém s novým postavením Lovce stínů, pro ty kdo četl povídky z akademie je to pochopitelné, a doplňuje to jeho cestu, která byla asi nejpestřejší ze všech. Vidět původní hlavní postavy jak se z nich stávají dospělí je zároveň zajímavé a divné :D V hlavě máte představu jaký byli v Nástrojích smrti a najednou jsou i trochu jiní (Jako Jace zpochybňoval skok z mostu do neznáma? No tak to je opravdu charakterová změna!) Cassandra Clare a její svět je pro mě srdcová záležitost, začala jsem to číst v pubertálních letech na střední a budu to číst dokud bude Cassie psát. Občas je něco méně dobré nebo se může zdát, že se to trochu opakuje, ale po tolika knihách se to dá pochopit. Ovšem stále je to solidní příběh a nejlepší na tom je ten komplexní svět nabitý historií a kulturou, který C.C. vytvořila a který umožňuje tolik vztahových a dějových linek, které se navzájem propojují ️