Objednávka

Jindřich Matyáš Thurn

Jindřich Matyáš Thurn
E-kniha

66 % (9 Hodnocení)

Jindřich Matyáš Thurn

66 % (9 Hodnocení)

E-kniha - epub, mobi

rok vydání 2014

Omlouváme se, prodej již byl ukončen. Přejtěte na celou naší nabídku nebo klikněte na “Zobrazit podobné tituly”.

Podrobnosti

  • Nakladatel
  • Kategorie
  • Formát
    • epub, mobi
  • Věkový limit
    • 0
  • Jazyk
    • čeština
  • Počet stránek
    • 262
  • Délka ukázky
    • 15 %
  • ISBN
    • 978-80-878-3546-3

O knize

ČESKÝ STÁT V 16. STOLETÍ Roku 1526 se ocitly některé země střední Evropy pod vládou jednoho panovníka z dynastie rakouských Habsburků, Ferdinanda I. (1526–1564). Byl tím položen základ jádra, který se udržel téměř čtyři sta let – až do roku 1918. Tvořily ho země České koruny, Uhry a rakouské země.1) Zhruba v období...
ČESKÝ STÁT V 16. STOLETÍ Roku 1526 se ocitly některé země střední Evropy pod vládou jednoho panovníka z dynastie rakouských Habsburků, Ferdinanda I. (1526–1564). Byl tím položen základ jádra, který se udržel téměř čtyři sta let – až do roku 1918. Tvořily ho země České koruny, Uhry a rakouské země.1) Zhruba v období jedno sta let...
ČESKÝ STÁT V 16. STOLETÍ Roku 1526 se ocitly některé země střední Evropy pod vládou jednoho panovníka z dynastie rakouských Habsburků, Ferdinanda I. (1526–1564). Byl tím položen základ jádra, který se udržel téměř čtyři sta let – až do roku 1918. Tvořily ho země České koruny, Uhry a rakouské země.1) Zhruba v období jedno sta let (1526–1620, respektive 1627) se rozhodovalo o charakteru tohoto státního celku – zvítězí-li v něm absolutistické pojetí vlády španělského typu anebo zdaří-li se závažný pokus organizovat střední Evropu podle stavovského konfederačního typu prosazeného např. v Nizozemí. V letech 1619–1620 vyvrcholilo stavovské konfederační hnutí vytvořením středoevropské konfederace Čech, Moravy, Horního a Dolního Slezska, Horní a Dolní Lužice, Horních a Dolních Rakous, Uher a Sedmihradska, ale porážka českého stavovského povstání roku 1620 znamenala konec této koncepce a otevřela Habsburkům cestu k vybudování střední Evropy v duchu panovnického absolutismu a potridentského katolicismu spojeného s násilnou rekatolizací českých i rakouských zemí a Uher a postupnou germanizací v Čechách a na Moravě. Český stát představoval k roku 1526 složitý státní útvar, který byl v zásadě vytvořen lucemburskou koncepcí zemí Koruny české a skládal se z Čech (království), Moravy (markrabství), moravských údělů (olomoucké biskupství a opavské vévodství), Horní a Dolní Lužice, slezských knížectví, Kladska, Chebska a Loketska a menších českých lén v Bavorsku, Sasku a Braniborsku. Původní lenní útvar ze 14. století se v průběhu 15. století přeměnil ve stavovský stát, organizovaný na zemskostavovském principu, aniž by vytvořil nějaké společné stavovské instituce.2) ČECHY A MORAVA V české společnosti došlo v době poděbradské a jagellonské k některým zásadním změnám, které byly výsledkem husitské revoluce. České království se stalo de facto monarchií s voleným panovníkem,3) který byl vázán základním zemským zákonem, kompaktáty. Protože husitská revoluce v Čechách téměř zlikvidovala katolickou církev, dělila se česká společnost na tři světské stavy: panský, rytířský a městský. Ty se organizovaly v zemských orgánech – shromážděních, které dostaly novou náplň. Existovaly tři druhy stavovských shromáždění: zemské sněmy, krajské sjezdy v Čechách a sněmy generální, tj. společná shromáždění všech zemí Koruny české. Zemské sněmy projednávaly záležitosti jednotlivých zemí, pro otázky společné všem zemím Koruny české byly svolávány sněmy generální. V 16. století se konaly celkem třináctkrát, do roku 1620 čtyřikrát. Kompetence jednotlivých zemských sněmů a sněmů generálních nebyla právně kodifikována. Podle zvyklosti český sněm volil krále, povoloval berně, rozhodoval o vyhlášení mobilizace a vyslání vojska za hranice země. Kromě toho měl ještě celou řadu méně důležitých funkcí. Od nastoupení Habsburků na český trůn si král osoboval výlučné právo na svolávání českého sněmu. Dalším specifikem Čech byl národnostní dualismus země (české a německé obyvatelstvo)4) a existence legalizovaného dvojvěří (nekatolická většina obyvatelstva proti katolické menšině). Státním jazykem byla čeština. V polovině 15. století se rovněž na Moravě5) vytvořil stavovský model společnosti. Stavovský systém se na Moravě od stavovské moci značně osvobodil, i když celkově byly v zemi konzervativnější poměry než v Čechách – moc katolické církve, podepřená vlivem olomouckého biskupa, zůstala vcelku zachována a tím i existence duchovního stavu, převaha panstva ve společnosti a slabost měst. Na Moravě tedy zůstaly zachovány všechny čtyři stavy – duchovní, panský, rytířský a městský. NÁBOŽENSKÁ SITUACE V ČECHÁCH A NA MORAVĚ V době vystoupení Martina Luthera v Sasku roku 1517, který tím zahájil německou reformaci, bylo české království jedinou evropskou zemí, která již měla svoji reformaci za sebou. Česká reformace, která se prosadila na půdě Čech a Moravy, způsobila, že většinu obyvatelstva českých zemí tvořili příslušníci kališnické (utrakvistické) církve, nezávislé na Římu. Dvojvěří bylo legalizováno základními zemskými zákony. V zemi nadto existovala i přímá dědička táborského odkazu – Jednota bratrská. Ještě koncem 16. století bylo v Čechách 85 % kališníků, 4 % příslušníků jednoty a 10 % katolíků, na Moravě 75 % kališníků, 6 % příslušníků jednoty a zbytek katolíci. Od roku 1520 se šířila znalost Lutherova učení v Čechách, které do sebe novoutrakvismus vstřebávaly. Čeští studenti začali chodit na protestantskou univerzitu do Wittenbergu. V letech 1522–1524 navázala styk s Lutherem také Jednota bratrská, která však měla více styčných bodů a praktických kontaktů s kalvinisty. Na Moravě6) se vývoj už od husitské doby značně lišil od vývoje v Čechách. S výjimkou jihovýchodní a jihozápadní Moravy, kde se husitství uchytilo, což vydalo své plody v rozvoji bratrské kultury a silné náboženské toleranci v 16. století, rozšířilo se husitství na Moravě v menší míře. Hlavní moravská města byla protihusitská (Brno, Jihlava, Olomouc), německé obyvatelstvo zůstalo husitstvím celkem nedotčeno. Pozice katolické církve nebyly nijak závažně podlomeny a duchovní stav se na Moravě udržel. Celkově tíhla Morava vždy více k Vídni, Rakousku a k Uhrám a snadno byla od Čech oddělována. Reformace se prosadila na Moravě v podobě přijetí nikoli České, ale Augšpurské, tedy ortodoxně luterské konfese. Koncem třicátých a začátkem čtyřicátých let sílil nadále v Čechách pod Lutherovým vlivem utrakvismus. Došlo k vzájemné harmonizaci principů české a německé reformace. Přes značné ovlivnění luterstvím, které do Čech pronikalo ve své melanchtonské, tzv. zkalvinizované podobě (mající blízko k principům české reformace – táborství a z něho vycházejícího bratrství), si čeští novoutrakvisté i Jednota bratrská uchovali základní principy české reformace, a dospěli proto v Evropě k zcela ojedinělé vzájemné toleranci, liberálnosti a ekumeně, ústící v Českou konfesi. Katolicismus, ke kterému se hlásila koncem 16. století v Čechách sotva jedna desetina obyvatelstva (na Moravě o něco více), se snažili vládnoucí Habsburkové upevnit s pomocí jezuitů, kteří byli roku 1556 povoláni do Čech a roku 1558 na Moravu. Roku 1561 byl zase po mnoha letech obsazen arcibiskupský stolec, členové vlivných panských a zemanských rodů byli získáváni ke konverzi ke katolictví, obratná sňatková politika a možnosti dvorské kariéry přitahovaly mladé ctižádostivce stejně jako možnost pobytu na studiích v katolickém románském světě. Snahy po omezení protestanství skončily v českých zemích bez výsledku, a to zvláště po augšpurském míru roku 1555, kterým byly ukončeny války mezi Habsburky a protestantskými knížaty v německé říši podle zásady „kdo vládne, ten určuje náboženství“. Znamenal porážku Habsburků na získání pozic katolicismu v německých zemích. O náboženství tam rozhodovali stavové, nikoli císař. České země se těšily v té době největší náboženské svobodě v Evropě. Snahy o její zlegalizování vyvrcholily roku 1575 Českou konfesí, dohodou o společné náboženské základně kališníků, luteránů a Jednoty bratrské, která se ovšem týkala jen šlechty, a to samozřejmě české i německé. Česká konfese byla vypracována podle oficiální luteránské Augšpurské konfese, ale lišila se od ní (jakož i od konfese Helvétské) tím, že vylučovala odsuzování jakýchkoli jiných reformačních projevů. Byla jí zrovnoprávněna dosud pronásledovaná tzv. reformační víra, tj. bratrská. Znamenala po věroučné stránce vrchol českého reformačního myšlení, jakého nebylo dosaženo ani v německé, ani ve švýcarské reformaci. Z Itálie a Španělska, zemí nedotčených reformací, vyšly do ostatních zemí podněty, známé pod názvem katolická reforma, respektive protireformace. V první polovině 16. století přivodila obrodu řádového života (stávajících, hlavně žebravých řádů). Byly rovněž založeny řády nové a na univerzitě v Salamance bylo obnoveno vyučování scholastiky. V polovině století zasáhly myšlenky reformy i Řím, aby posléze triumfovaly na koncilu v Tridentu v letech 1545–1563. Ten znamenal mj. obrat i v dějinách katolicismu v Německu. Na koncilu se střetla papežská strana (žádající upevnění katolických dogmat) se stranou císařskou (požadující reformu církve). Nakonec se projednávaly oba okruhy problémů. Závěry koncilu byly obsaženy v dekretu k církevnímu učení (Decreta de reformatione). Koncil se v závěrech ostře postavil reformačnímu učení a ospravedlnění založeným na pouhé milosti a formuloval vlastní nauku o ospravedlnění především skutky. V druhém okruhu problémů byla provedena reforma biskupského úřadu. Biskupům byly poskytnuty široké pravomoci, ale též větší odpovědnost a celkově byla zvýšena náročnost pro vykonávání této hodnosti. Tridentský koncil zahájil ofenzivu proti reformaci, která byla úzce spjata s činností jezuitského řádu, založeného roku 1540 Ignácem z Loyoly (1491–1556). Řád se stal, ač původně byl založen k misijním úkolům mezi pohany, hlavním nástrojem Říma v potírání protireformace. První jezuitská kolej v německých zemích byla založena roku 1556 v Ingolstadtu Petrem Canisiem, po ní následovaly další v Mnichově (1559), v Trevíru (1560) a Dillingenu (1563). V nich se školily nejen nové generace katolíků, kteří se opět mohli měřit s protestantskými teology, ale jezuité poskytli většinou vynikající vzdělání i synům ze šlechtických a měšťanských rodin, které vedle osvojení si poznatků spočívalo v přísné sebekontrole duševních procesů, v meditaci, vzrušené náboženskou fantazií, v potlačování vlastní vůle a v bezpodmínečné poslušnosti Bohu, církvi a řádu. A tak se soustředěnou podporou císaře, papeže, zbylých katolických území a jezuitského (a dalších) řádů podařilo kolem roku 1570 zastavit šíření protestantismu v německých zemích. Protestantismus dokonce postupně zanikl i ve smíšených oblastech. Protireformace postupovala podle zhruba stejného scénáře: nejdříve bylo odstraněno evangelické úřednictvo v městských radách a v ceších (úředníci a učitelé museli složit přísahu na tzv. Tridentinum), přijímání pod obojím způsobem bylo zakázáno (např. roku 1571 v Bavorsku), tj. ti učitelé a kazatelé, kteří se odmítli podrobit, museli opustit město, zemi, protestantské knihy byly zabavovány... Podobný průběh měl nástup jezuitů v Čechách a na Moravě, kam byl řád povolán v letech 1556 a 1558. Při pražské koleji, zvané Klementinum, zřídili jezuité gymnázium, které bylo roku 1562 postaveno na úroveň univerzity. Po počeštění pražské koleje byly založeny v Čechách koleje další v Českém Krumlově (1586), Chomutově (1589), v Jindřichově Hradci (1594), na Moravě v Olomouci (1566) a v Brně (1573), v Kladsku (1597). V těchto jezuitských učilištích vyrostla nová generace nesmiřitelných katolíků, která koncem století přejala vedení zemských úřadů a zahájila kurs totální konfrontace s nekatolickou většinou obyvatelstva především v Čechách. SLEZSKO A LUŽICE Součástí Českého království bylo od roku 1490 i Slezsko. Jeho jednotlivá knížectví zůstávala lény České koruny. V čele země stál český král jako slezský vévoda. V zemi existoval ústřední sněm, který měl tři kolegia – první tvořila knížata a panská šlechta, druhé šlechta a duchovenstvo ze zemí, kde nebyl v čele kníže, a město Vratislav a třetí kolegium se skládalo ze zástupců měst těch zemí, kde rovněž nebyl v čele kníže. Na počátku 16. století se do země rychle rozšířila reformace. Další část českého státu tvořila Lužice. Lužici spravoval zemský správce, fojt, jmenovaný českým králem. Byl jím většinou příslušník vyšší šlechty. V Dolní Lužici existoval zemský sněm, na kterém byli zastoupeni páni, preláti, rytíři a města. V Horní Lužici se sněm skládal z kurie šlechty (hlavně nižší) a z kurie měst. Pro období, kdy sněm nezasedal, volily stavy stálý výbor. Sněmy měly moc zákonodárnou a finanční. Krajské sněmy zasedaly po pěti letech. Reformace se v zemi začala šířit již za panování krále Ludvíka Jagellonského (1516–1526) a do poloviny 16. století byla již téměř celá země luterská až na malou oblast západně od Budyšína a na majetek klášterů. Katolíky zůstali převážně Lužičtí Srbové. K českému státu náleželo rovněž Kladsko, Chebsko a Loketsko. V 16. století na tato území pronikla reformace a převážně německy mluvící obyvatelstvo přijalo luterství. POSTAVENÍ KRÁLE Po smrti českého a uherského krále Ludvíka v bitvě u Moháče 29. srpna 1526 se stal českým panovníkem arcivévoda Ferdinand Habsburský. Volený výbor, složený ze zástupců tří českých stavů, se sešel 23. října 1526 a provedl královskou volbu, když předtím český zemský sněm vyhlásil, že princezna Anna Jagellonská, manželka rakouského arcivévody Ferdinanda, nemá dědická práva k českému trůnu a že o obsazení trůnu se rozhodne svobodnou volbou. Volební kapitulace, která byla Ferdinandovi předložena, jím nebyla potvrzena v celé šíři – Ferdinand potvrdil, že dosedl na trůn pouhou svobodnou volbou. 25. října schválil zemský sněm zákon, který potvrzoval dosavadní vývoj, že panovník před nastoupením na trůn musí stavům potvrdit všechna jejich práva a privilegia. Jinak jednali stavové na Moravě a ve vedlejších zemích České koruny: uznali dědická práva Anny Jagellonské, svobodnou volbu v Čechách tím neuznali, potvrdili platnost dědických práv Habsburků a na jejich základě přijali Ferdinanda za svého krále. Čeští stavové zvolili Ferdinanda králem s vědomím zásadního rozporu mezi absolutistickým pojetím vlády, které představoval a které si přinesl ze Španělska, a mezi jejich vlastním stavovským pojetím, které existovalo s různými obměnami v zemích střední Evropy. Rovněž tak příkrý rozdíl mezi Ferdinandovým katolicismem a nábožensky tolerantní situací utrakvistických Čech a malou katolickou menšinou musel vzbuzovat obavy. Svědčilo o vypjatém sebevědomí českých stavů, že si troufali novou situaci zvládnout a uhájit své politické a náboženské svobody. Na zemském sněmu roku 1545 se čeští stavové pod královským nátlakem zřekli původního Ferdinandova reversu o jeho svobodné královské volbě a souhlasili s jeho novým reversem, ve kterém přiznali dědická práva Anny, a tím i přijetí Ferdinanda za českého krále jako jejího manžela. Byla to vážná porážka stavovských svobod a práva svobodné královské volby. Ferdinandova volba na český a uherský trůn představovala napojení středoevropské oblasti na politicky i kulturně odlišný svět, charakterizovaný panovnickým absolutismem, cílevědomou finanční politikou a promyšlenými plány ve vnitřní i zahraniční politice. Charakteristickým rysem panovnického absolutismu, jak byl prosazován právě ve Španělsku, bylo neustálé posilování královské moci na úkor šlechty, podřízení městské organizace královské byrokracii a oklešťování městské samosprávy. Zároveň s tím byly na města kladeny stále větší daňové požadavky. Proti stavovským orgánům využíval panovník nových orgánů moci, jejichž členové vytvářeli novou byrokracii, úřednickou šlechtu, a vytlačovali tak tradiční šlechtu z úřadu, a tím ze spoluvlády. Podle nového dvorského řádu z 1. ledna 1527 byly vytvořeny čtyři velké centrální úřady pro země rakouské, uherské a české: 1. dvorská rada (19–20členná) byla nejvyšší soudní a správní instancí, po zvolení Ferdinanda římským králem (roku 1530) a římským císařem (roku 1556) měla jako říšská dvorská rada v kompetenci i záležitosti německé říše. Čeští a uherští stavové ji ale nebrali na vědomí, a tak roku 1537 pozbyla působnosti v Čechách a Uhrách; 2. dvorská kancelář byla určena i pro české a uherské země, ale ty měly od roku 1559 vlastní kancelář, stala se rovněž až do roku 1620 říšským úřadem, od roku 1620 spravovala jen rakouské záležitosti; 3. dvorská komora byla ústředním finančním orgánem pro zemské komory ve Vídni, Innsbrucku, Praze a Prešpurku; 4. tajná rada byla „úřadem nad úřady“, zcela nezávislá na stavech, v její kompetenci byly zahraniční záležitosti a demonstrovala jednotu habsburských zemí. Královský dvůr a panovnická vláda byly novým řádem povýšeny nad zemské instituce a staly se zjevným jednotícím prvkem mnohonárodnostní monarchie.

Více od autora:

Miloš Pojar

Verze vašeho prohlížeče je zastaralá!

a může vykazovat chyby v průběhu nákupu či v samotném zobrazení.
Pro nerušený nákup aktualizujte váš prohlížeč na nejnovější verzi nebo zvolte jiný prohlížeč.

Otevřít v Microsoft Edge Přesto pokračovat