Ivan Szabó patří ke generaci, která se o aristokracii, o šlechtě, o modré krvi, nedozvěděla ve škole příliš mnoho pozitivního. Učili ho, že to byli vykořisťovatelé pracujícího lidu, nezodpovědní lidé, kteří obyčejně prohýřili majetek, jež získali díky mozolům dělníků a rolníků. Bylo to skutečně tak? Byli šlechtici nezodpovědní, lehkomyslní a amorální? Takoví, aby si vysloužili odsouzení a výsměch? Nebo to byli lidé jako ostatní, se svými problémy, tragédiemi, neštěstími… Ano, byli mezi nimi i dobrodruzi, ale většina z nich se chovala tak, aby po nich pro budoucí generace, pro potomky, něco zůstalo. Například hrabě Ambrózy vybudoval v Mlyňanech arboretum, kde je ještě v současnosti pracoviště Slovenské akademie věd. Po hraběti Dionýzovi Andrášim zůstala obrazárna, která láká návštěvníky do Krásnohorského Podhradí. Sbírky obrazů, soch a jiné artefakty si můžeme prohlédnout na hradě Červený Kámen. Ty nám zanechali aristokrati Pálfiovci, tak jako to udělali i Andrášiovci na hradě Krásná Hůrka (v současnosti renovovaném po požáru) či Betliar. Majitelé lázní v Piešťanech byli příslušníci šlechty Erdödyovci. Také o těchto aristokratech s modrou krví se píše v této knize. A to i proto, že jejich životním krédem bylo to, co napsal a vyslovil hrabě Dionýz Andráši: Non videri sed esse – ne zdát se, ale být.