"Dav nikdy a nic nevyřešil sám. Dav volí tu vládu, která dokáže lépe omrznout mozky." "Ať si kterákoli vláda podvádí a jen slibuje, ale ať nebere schopnost myslet!" "Většina lidí nikdy tuhle schopnost nevyužila. A ti, kteří myslet dovedou, byli a jsou vždy u moci." Lukjaněnko opět lehce filozofuje, a i když je kniha určena spíše asi pro mladší publikum a příběh je možná i trochu dětsky přímočarý, dokáže okouzlit i dospělého čtenáře. Nastoluje i vážná témata - vizi budoucnosti světa, demagogii, propagandu, otázky humanismu, svět, ve kterém se rodiče obětují, aby jejich dítě přežilo. Sympatický hlavní hrdina, třínáctiletý "tak trochu dospělý" teenager, dobrodružný děj a celkem uvěřitelný svět.

U Lukjaněnka se to se mnou má tak: vždycky očekávám nadprůměrný zážitek a také jej prakticky vždy dostávám (což je ostatně vidět i na tom, že vše, co jsem od něj četla, má ode mě hodnocení minimálně 4*). Jednou za čas však Lujkaněnko přijde s příběhem, který mě naprosto dostane a uzemní. A toto je přesně případ Tanců na sněhu, prequelu ke Genomu (který jsem tedy také četla, ale zas tolik mě nedostal). Těžko popsat v čem tkví to zvláštní kouzlo Tanců na sněhu - příběh se nijak zvlášť nevymyká Lukjaněnkovu standardnímu stylu, napsáno je to jako vždy čtivě a poutavě...asi to bude postavami, které jsou opravdu pěkně napsané a čtenář se s nimi prakticky hned ztotožní, a také tím do určité míry hezky naivním pohledem třináctiletého kluka, jímž je celý příběh popisován.