Objednávka

Bílá zvířata jsou velmi často hluchá

Bílá zvířata jsou velmi často hluchá
E-kniha

72 % (110 Hodnocení)

Bílá zvířata jsou velmi často hluchá

72 % (110 Hodnocení)

E-kniha - pdf, epub, mobi

rok vydání 2017

Ihned ke stažení

Podrobnosti

  • Nakladatel
  • Kategorie
  • Formát
    • pdf, epub, mobi
  • Věkový limit
    • 0
  • Jazyk
    • čeština
  • Počet stránek
    • 208
  • Délka ukázky
    • 15 %
  • ISBN
    • 978-80-757-7067-7

O knize

Jsou uvězněni ve svých životech jako jelení šíje ve zpuchřelé pneumatice, chřestí garnýžemi, rozkrajují hálky a budí žlabatky, sestrojují lapače času, a hlavně srdnatě pojídají nahnilá jablíčka pravdy. Ženy zaplavují muže tirádami a muži na ženy sesílají mlčení. Postavy této knihy jsou si dobře vědomy svých slabostí a...
Jsou uvězněni ve svých životech jako jelení šíje ve zpuchřelé pneumatice, chřestí garnýžemi, rozkrajují hálky a budí žlabatky, sestrojují lapače času, a hlavně srdnatě pojídají nahnilá jablíčka pravdy. Ženy zaplavují muže tirádami a muži na ženy sesílají mlčení. Postavy této knihy jsou si dobře vědomy svých slabostí a za své viny...
Jsou uvězněni ve svých životech jako jelení šíje ve zpuchřelé pneumatice, chřestí garnýžemi, rozkrajují hálky a budí žlabatky, sestrojují lapače času, a hlavně srdnatě pojídají nahnilá jablíčka pravdy. Ženy zaplavují muže tirádami a muži na ženy sesílají mlčení. Postavy této knihy jsou si dobře vědomy svých slabostí a za své viny očekávají spravedlivý trest. Nejsou vláčeny neblahými historickými událostmi, na pořádné drama si zadělají samy. Pořád se něčeho bojí, hodně se štítí a občas někoho nedopatřením zabijí. Snad by trocha sebelásky vedla ke šťastnějším koncům i začátkům. Ale jak ji do nich vpravit, aby ji nevyzvracely? Z ohlasů na knihu: O souboru povídek Ivany Myškové stále platí slova, jimiž její prvotinu Nícení charakterizovala Alexandra Berková: Text, který může zklamat polykače příběhů, ale jejž je radost číst: nejvyšší jazyková vytříbenost, kultivovanost výrazu, brilantní surfování na špici verbální vlny. Druhá knížka má však navíc náboj, co nezklame ani ty „polykače“; autorčina „verbální vlna“ je dějotvorná. Tvoří tragikomické situace s erotickou podšívkou, aby vzápětí roznítila odpovědi na matoucí otázky. Nese vzkaz, že soucit povznáší a vede k obohacení. Antonín Bajaja Čtenář si jistě všimne, že každou z jedenácti čísel povídkové sbírky Ivany Myškové předchází motto, pozoruhodný citát z nejrůznějších autorů. Spisovatelku jako by inspiroval k budování situací. Buduje je velmi vynalézavě. Souvislost s mottem se vynoří později a je vždy překvapivá. Tento typ prózy patří k uměleckému rodokmenu, jejž v české literatuře představují například Věra Linhartová nebo Jiří Kratochvil: oporou a průvodcem hravého tvůrčího procesu je vědomí, že jde o umělé dílo. Ivana Myšková si přitom počíná po svém. Vývoj situací řídí naléhavá, přímo posedlá fantazie: míří ke stále nečekanějším a vrývavě konkrétním detailům, k zážitkům a myšlenkám, které náhle zavoní nebo zapáchají „skutečným životem“. Vyprávění zní jednou humorně, ba groteskně, jindy účastně. Pokaždé mě zaskočilo jako úchvatné dobrodružství odehrávající se v lidském světě plném nepojmenovaných prohlubní. Vypovídá o současném člověku: o tom, co zvedá vypravěččina obraznost odněkud ze dna. Milan Uhde Ivana Myšková (*1981) vystudovala Literární akademii v Praze. V letech 2007—2013 působila na stanici Vltava ČRo. Nyní je na volné noze. V roce 2007 debutovala rozhlasovou hrou Odpoledne s liliputem, o pět let později jí nakladatelství Fra vydalo prozaickou prvotinu Nícení.

Hodnocení z největšího nezávislého čtenářského portálu

Ve spolupráci s Databazeknih.cz

72%

(110 Hodnocení)

Online knihkupectví Palmknihy vám jako jediný e-shop přináší nezávislé čtenářské recenze a hodnocení oblíbeného portálu Databazeknih.cz 

Populární hodnocení

25.6.2019

7

Na všech povídkách je vidět autorčin zvláštní zájem o lidi (zvláště ženy, ale ne výhradně), kteří jsou jistým způsobem nezapadající, kteří uvízli v zajetí vlastních iluzí, vlastní představy o světě, o sobě, o druhých. Jako osoby, jejichž svět se zdá rozpadat a oni nevědí, jestli si přiznání své situace mohou dovolit, jestli konflikt se sebou a okolím a následující katarzi spíš vítat anebo se...
Na všech povídkách je vidět autorčin zvláštní zájem o lidi (zvláště ženy, ale ne výhradně), kteří jsou jistým způsobem nezapadající, kteří uvízli v zajetí vlastních...
Na všech povídkách je vidět autorčin zvláštní zájem o lidi (zvláště ženy, ale ne výhradně), kteří jsou jistým způsobem nezapadající, kteří uvízli v zajetí vlastních iluzí, vlastní představy o světě, o sobě, o druhých. Jako osoby, jejichž svět se zdá rozpadat a oni nevědí, jestli si přiznání své situace mohou dovolit, jestli konflikt se sebou a okolím a následující katarzi spíš vítat anebo se budoucnosti obávat. Zobrazuje je dost nelítostně a zvláštně nejednoznačně, často jsem si nebyl jistý, jestli cítím soucit nebo si říkám, že jim to patří. Ivana Myšková má nepřehlédnutelný literární talent. To místy bylo i na škodu, občas to vypadalo, že se trochu „předvádí“ (asi jako virtuózní kytarista, který na koncertech hraje nekonečná sóla), ale přes hranu samoúčelné exhibice – v mých očích – nikdy nepřepadne. Pravda, občas jsou její postavy trochu příliš schématické, jako hmyz pod laboratorním sklíčkem, ale nakonec vždy slovní ornamenty a symbolika slouží příběhu a ne naopak. A tak jsem se mohl těšit z velmi přesných postřehů (příkladem: „Chtěli-li se na něčem domluvit, bylo to jako by o sebe křachly dvě kry v Severním ledovém oceánu. Vydalo to pokaždé ohlušující zaskřípění, které on patrně neslyšel, jen si dvěma prsty odstranil neviditelné smítku nebo od ucha odehnal neviditelnou mouchu. A tím to měl odbyté.“) i dialogů (jako třeba: „Vždycky mě celýho rozložíš, pak se toho lekneš a zas mě neobratně lepíš dohromady. Ale dělá ti to zvláštní radost. Trápit mě a pak mě utěšovat.“). Hodně jsem si oblíbil povídku úvodní, taky titulní. K nim bych přidal ještě Nebezpečí příjezdových cest. Volání hálek a Hostel mi byly vzdálenější – jevily se mi zbytečně abstraktní a alegorické. Zato Kverulant s Čubkou mě příjemně překvapily svým černým humorem a mrazivou ironií.
Číst více Číst více
24.10.2019

4

Docela dlouho jsem si při čtení říkala, co mi tahle kniha vlastně může dát. Myšleno mně osobně, nikoli jako vhled do některých nešťastných životů. Protože mnohé postavy, o nichž se vypráví, už dávno překročily hranici, na níž by k uzdravení stačil lidský zájem, přátelství, vlídné slovo. Kvůli tomu hlubokému utvrzení se v iluzi, že změna není možná, že jejich potřeby nemohou dojít normálního naplnění,...
Docela dlouho jsem si při čtení říkala, co mi tahle kniha vlastně může dát. Myšleno mně osobně, nikoli jako vhled do některých nešťastných životů. Protože mnohé...
Docela dlouho jsem si při čtení říkala, co mi tahle kniha vlastně může dát. Myšleno mně osobně, nikoli jako vhled do některých nešťastných životů. Protože mnohé postavy, o nichž se vypráví, už dávno překročily hranici, na níž by k uzdravení stačil lidský zájem, přátelství, vlídné slovo. Kvůli tomu hlubokému utvrzení se v iluzi, že změna není možná, že jejich potřeby nemohou dojít normálního naplnění, že místo toho je nutné urputně a všemu navzdory svírat vrabce, nebo spíš žábu v hrsti. I proto se velká část knihy odehrává v nereálnu. Fantazijní rozhovory, ulpívání na situacích, které se nedějí, nebezpečích, která nehrozí, vnější jednání-hraní, důsledný pohyb v mantinelech, které neexistují jinde než v představách. Ubíjející bezmoc vůči bludišti, které si člověk pro sebe vytvořil. A věčné vnitřní odvysvětlování, aby bylo možné zachovat si zdání sebeúcty. Naděje je přítomna v touze po něčem jiném, v drobné vnitřní revoltě, neztotožnění se s rolí, k závěru pak už docela zřetelně, ale abychom se nerozjasnili příliš, autorka nám sklapne dialogem v posledním podobenství. Možná lze příběhy brát jako varování před jejich slabším odvarem, který by se mi v životě za nešťastnějších okolností mohl objevit. Před záměrným zúžením pohledu, před hledáním záchrany ve lži. Připomnělo mi to myšlenku Simone Weil, kterou jsem nedávno četla. Ona sice mluví o duchovní rovině lidského bytí, ale její slova dobře popisují i procesy psychické: "Vezdejší věci slouží jako banky pro uložení energie, kterou disponujeme - banky, kde se jmění může uchovávat, a dokonce díky úspěšným spekulacím narůstat do fantastických částek - jedině za cenu sebeobelhávání. Když je jmění téměř vyčerpáno, když jsme na pokraji naprosté bídy, pokušení uchýlit se ke lži, aby nám zůstalo aspoň pár haléřů, je skoro neodolatelné."
Číst více Číst více

Verze vašeho prohlížeče je zastaralá!

a může vykazovat chyby v průběhu nákupu či v samotném zobrazení.
Pro nerušený nákup aktualizujte váš prohlížeč na nejnovější verzi nebo zvolte jiný prohlížeč.

Otevřít v Microsoft Edge Přesto pokračovat