Když jsem si četla anotaci, vůbec mě nenapadlo, jak moc se mi kniha o bratřích, kteří se náhodně objeví, bude líbit. A to i přesto, že jeden z nich je doslova zapálený zubař. Není to vyloženě humorný příběh, trošku mi to připomíná Backmana, ten nadhled, lehkost, úsměvné situace a spousta věcí k zamyšlení. K tomu jsem se prošla po mých oblíbených Helsinkách a zavítali jsme i do Švédska, Thajska a Austrálie. Nemůžu jinak, než knihu doporučit.

"Snad nás někdo miloval. Nebo tedy děti byly milovány i dříve. Ačkoliv po pravdě, v mém dětství prožitém v oblacích cigaretového dýmu a bez bezpečnostních pásů nic nenasvědčovalo tomu, že by mou generaci dospělí chtěli zachovat naživu. Láska se mění." Finští spisovatelé mají asi tu smůlu, že pro zbytek světa jsou jejich jména divná a obtížně zapamatovatelná. Proto je asi jediný obecně známý finský spisovatel Mika Waltari. Přitom konkrétně Nousiainen, resp. jeho Kořeny, jsou nejméně tak dobří jako Švéd Backman. "Láska se zas tolik neliší od čištění kořenových kanálků. Cílem je udělat druhému dobře. Občas to bolí, občas přináší odměnu, je třeba jít do hloubky a vydat něco ze sebe." Kořeny v názvu neodkazují jenom ke kořenům zubním, které jsou osudem pro dvojici hlavních hrdinů. Pro jednoho pracovním, pro druhého zdravotním problémem. Během náhodně objevené příbuznosti se oba bratři pouštějí do hledání svého otce, objevují další příbuzné, mění svůj přístup ke světu a díky různorodosti nově objevovaných příbuzných zjišťují, jak obohacující je nepředpojatost a tolerance. Například. Nousiainen v Kořenech umně balancuje na hranici kýče, ke kterému by téma svádělo. V okamžiku, kdy by to hrozilo, shodí patetické prohlášení sarkasmem, když hrozí, že si k nějaké postavě vytvoříte nekritický postoj, nechá ji provést něco, co vás vrátí zase na zem. Ale nakonec všechny postavy když už ne přímo milujete, tak pro ně máte pochopení. "Jak se švédsky řekne čištění kořene?" "Rotbehandling." "A jak pacient se zánětem dásní jako já?" "Idiot." "Tohle je Pasi, Stojan, Miguel a Muhammed." Kluci se zdvořile představí plynnou švédskou švédštinou a vrátí se rychle do pokojíků k tomu, co zrovna dělali. "Tvůj syn je určitě Pasi, co?" "Všichni jsou mý." "Nějak mi v tom výčtu jmen uniká červená nit." "Žádná tam neni, každej má jinýho otce. Pasiho otec byl finskej ožrala, uchlastal se k smrti, a eště že tak. Stojanův byl podvodnej srbskej vykuk, Miguelův zas utek z Chile před perzekucí a Pinochetem, a když o tom ex post přemejšlim, asi by bylo lepší, kdyby tam zůstal. Muhammedův otec je takovej línej Somálec. Asi i teďka chrápe někde v centru na tržišti. Že si kruci jedna ženská dokáže tolikrát vybrat za chlapa ňákýho hajzla. Jedinou útěchou je, že nemám ani jedno děcko se Švédem, ty nesnese nikdo." ... A o pár vět dál.... "Uběhlo dost roků, než jsem pochopila, že i když můj život stojí za hovno, tak to eště neznamená, že za to hovno stojím i já." Prostě jak píše nefernefer. Navíc velký obdiv překladateli. Za mě velká spokojenost a jdu hledat Fazónu.