Molkova série zabývající se základními právy a svobodami je ve své podstatě akademickým unikátem. Jedná se aktuálně o čtyři svazky, potenciálně o pět svazků, zabývajících se 44 články Listiny. Každý ze svazků může mít nějakých 550 stran, takže se vzato kolem a kolem i komentáře k Listině mohou jít „bodnout“. To samo o sobě neznamená, že by snad tyto Molkovy knihy obsahovaly takovou materii jako právě komentáře, to ne. Listina základních práv a svobod vychází z několika vůdčích principů tvořící jejich ideologii. Zmiňme právní stát, důstojnost a svobodu. Právě důstojnost je obsahem této knihy. Důstojnost je – po vzoru německé právní kultury – patrně nejprotežovanějším z těchto principů. Jeho obsah se tak poměrně rozšířil a spadá do něj široké množství práv a svobod. Život (potraty, eutanázie…), zákaz mučení, krutého, nelidského a ponižujícímu zacházení a trestu, ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobé pověsti a jména… Je toho hodně a všechno to je rozebráno v této knize do poměrně hutných detailů. Listina není ostrov. Nestojí sama o sobě, stojí za ní staletý vývoj a mnohé inspirační zdroje. Od Deklarace práv člověka a občana, či lépe například od Magny charty, po MPOPP (Geniální zkratka ještě geniálnějšího názvu Mezinárodní pakt o občanských a politických právech.), či Všeobecnou deklaraci lidských práv. I tento pohled je hojně v knize poskytován v rámci judikatury ESLP, která je, myslím, v knize hojnější než nálezy Ústavního soudu. Kniha je zaměřena primárně právě na kazuistiku. Nejedná se ani tolik o analýzy pojmů, či úvahy nad podstatou práv, jako spíše o sbírku kazuistiky. Desítky a stovky případů, které do značné míry potvrzují Goethovo tvrzení, že teorie je šedivá, ale strom života pestrý. By vás nenapadlo, co všechno právní praxe nabízí. Nejzábavnějším zdrojem uřezaných uší a znásilněných dětí se zdá být Turecko, mediální a jiné šikany znásilněných dětí Polsko a všemožných dalších podivností snad každý stát tohoto prastarého kontinentu. Toto všechno Molek (kterého nadto mám osobně rád) nabízí formou nikoliv akademicky strohou, ale zábavnou, pestrou, vtipnou, plnou aluzí. Krom citací převážně kanonické literatury v úvodu většiny kapitol, glosuje autor i jednotlivé probírané případy aluzemi. „Stařec a cela“, „Příliš dusná samota“, „Kouří celá cela“, „V České republice by chtěl žít každý?“ (což je ostatně skvělá část, velice k zamyšlení) a tak dál a tak podobně. To vše z knihy dělá skvělý počin. Já udělal jednu chybu. Knihu jsem přečetl. To nedělejte. Když se chcete o nějakém právu něco dozvědět, prosím, pčetěte danou část, knihu odložte a vraťte se zase jindy. Číst najednou se to nedá, člověk je pak přehlcen. Snad jen jeden náznak kritiky. Ač znám a chápu úlohu mezinárodních smluv v našem právním řádu (a jejich problematiku v ústavním pořádku) a zajisté rozumím významu komparačních metod v právu, nejvíce pak ústavním, přeci bych ocenil poněkud větší důraz na interpretaci naší Listiny a například jejího čl. 6 odst. 2 („Nikdo nesmí být zbaven života.“) a dalších, než pouhou kazuistiku, ale plně chápu autorovy motivy a uznávám, že posedlost teorií je jen můj problém.