To jsem se zas jednou hezky pozvracel. Co to v těch skandinávcích je, že se vyžívají v detailních popisech toho, jakým způsobem může člověk ublížit bližnímu svému? Ale co už, ta večeře stejně chtěla ven.
Niklas Natt och Dag odvedl kus práce, když dával dohromady materiály pro svou historickou fresku. Jenže při všem tom sběru opomněl fakt, že mu zápletka jako detektivka příliš nefunguje. Rozehrávka je...
To jsem se zas jednou hezky pozvracel. Co to v těch skandinávcích je, že se vyžívají v detailních popisech toho, jakým způsobem může člověk ublížit bližnímu svému?...
To jsem se zas jednou hezky pozvracel. Co to v těch skandinávcích je, že se vyžívají v detailních popisech toho, jakým způsobem může člověk ublížit bližnímu svému? Ale co už, ta večeře stejně chtěla ven.
Niklas Natt och Dag odvedl kus práce, když dával dohromady materiály pro svou historickou fresku. Jenže při všem tom sběru opomněl fakt, že mu zápletka jako detektivka příliš nefunguje. Rozehrávka je ještě v mezích pravidel, kdy je nalezena mrtvola, představí se dvojice kriminalistů a následnému vyšetřování již zdánlivě nic nebrání v cestě. Právě tady však děj selhává. Historii zločinu totiž odhalujeme až skrze výpověď přímého účastníka, přičemž motivace - proč a k čemu došlo -, jsou nám vysvětleny zase ústy někoho jiného. Ze čtyř set stran má tak smysl pouhých sto, které jsou navíc vedeny autorovým úmyslem zápletku nějak, jakkoliv, dokončit - třeba i jinak, než přirozeným vývojem. A já se přitom těšil na detektivku, ne na zádumčivou tragédii, plnou explicitní a samoúčelné řezničiny.
Číst více
Číst více