Alchymistu jsem četla tak dávno, že jsem zapomněla o čem vůbec je... uchoval se jen pocit mystična a osudovosti. Dnes, když jsem si knihu přečetla znovu, je nadto zřejmé, že jakkoliv srovnání s Malým princem pokulhává, vedení čtenáře k poznání a naplnění svého osudu, svého životního příběhu, a rozlišení důležitosti životních událostí na postavě mladého pastýře Santiaga, který na cestě potká svou Fatimu, je možná jednoduché a přímočaré, je ale také inspirující a věřím, že pro někoho zásadní. Dostala se mi do ruky již celá řádka knih o duchovním rozvoji; tato není vůbec špatná, jen by možná měla nést štítek YA. Nebudu přece kritizovat pohádku, když ji hodnotím coby dospělá. Můžu si z ní ale vzít, co dobrého nabízí, pokud to tam najdu. Co mi přece jenom v Alchymistovi nevyhovovalo, je poněkud přílišný fatalismus, kdy Santiago platí za "zajíce v pytli" tolik, kolik se mu řekne, a je to tak v pořádku. Nebo se nechá o vše okrást a další pouť ukáže, že tak to bylo v pořádku, protože... tohle mě vážně zas tak moc neinspiruje, protože dělat "charitu" ve prospěch zlodějů mi prostě nejde pod nos. Mě by to jednoduše pořádně naštvalo. Osudovost by neměla podle mého rozostřovat vnímání zlého a dobrého, spravedlivého a nespravedlivého. Pouze se může časem ukázat, že nás taková událost pozitivně nasměrovala někam, ale pořád takové činy nemůžu schvalovat ani je s láskou k bližnímu akceptovat. Jen se s nimi můžu se ctí vyrovnat, potrestat viníky, je-li to možné, a jít dál a hledat další, nové cesty. A ano, budu se všímat znamení :-). "Možná tedy chci znát (velbloudář) svou budoucnost abych se mohl připravit na to, co přijde." "Má-li to být dobré, bude to příjemné překvapení," řekl hadač. "Má-li to být špatné, budeš trpět o hodně dříve, než k domu dojde."... "To tajemství spočívá v přítomnosti; soustředíš-li se na přítomnost, budeš ji moci zlepšit. A zlepšíš-li přítomnost, potom i to, co se stane, bude lepší. Zapomeň na budoucnost a prožívej každý den svého života..."

Zřejmě jsem čekala víc. Na počátku pěkně rozehraný příběh, navíc kniha, kterou mi doporučovalo hned několik lidí. Ale nakonec jsem se nějak nemohla rozhodnout, co to bylo. Neprožívala jsem hrdinovu cestu za sebepoznáním. Filosofická zamyšlení mi přišla laciná, prvoplánová. A lehké magično, to je to, co zatlouklo poslední hřebíček. Možná jsem už jen na takovou knihu stará a měla ke mě přijít ve 20. Kdy jsem ještě nebyla v různých koutech světa, neměla vyřešeno kdo jsem a v co věřím. Tehdy by mě to třeba oslovilo.