Prostě pecka! Je pravda, že mi chvilku trvalo, než jsem se dostala do děje, přece jenom už uplynul nějaký čas, co jsem četla Stín věcí ztracených. Ani druhý díl trilogie Licanius nezklamal a nabídl parádní epickou fantasy. Spousta otázek ze Stínu věcí ztracených je zodpovězena, jiné zase vyvstanou. Všechny dějové linky nabídnou nové zápletky, spoustu akce a čtenář se ani chvíli nenudí. Vím, že situace na knižním trhu nyní není moc přívětivá vzhledem ke koronavirové pandemii, přesto ale doufám, že se dočkáme překladu i posledního dílu. Čím dříve, tím lépe :-)

Lepší, než první díl. Zatímco tam je čtenář vhozen do děje a absolutně neví, co se děje (a když už si myslí, že to trochu začíná chápat, je pro jistotu alespoň dvakrát vyveden z omylu), tady už začíná příběh dostávat zřetelné kontury (ale nebojte, pořád je toho dost nejasného, takže ve třetím díle je s čím pracovat). Autor je zcela zjevně do jisté míry geniální, protože, jak už naznačují komentáře níže, držet v hlavě tolik dějových linek a vrstev, přičemž ve svém celku to dává smysl a příběh se nerozpadá, si rozhodně zasluhuje uznání. Na druhé straně, koncentrace na příběh je natolik velká, že některé jiné aspekty vyprávění tím trochu trpí. Především, dějových linek je tu tolik, že, zpětně vzato, v zásadě není prostor pro nějakou situační gradaci (snad s výjimkou závěru). Děj tedy plyne velmi rychle, protože se neustále něco děje, ale klíčové situace, pro které jako by tu byl budován prostor (např. zásadní objev) poté proběhnou bez zvláštní pozornosti. Trochu potlačené jsou také celistvé charaktery, které se tak plně soustředí na svůj "úkol" a případné emocionální odbočky působí značně izolovaně a možná i místy nepatřičně. Přesto stojí Ozvěna za přečtení, už jen kvůli onomu "koncertu dějových linek", jakožto i poměrně propracovanému světu (zejména po magické stránce, politicky a prostorově popisně už méně).