Pohled na vinu a trest z jiného úhlu. Za mě hodně věcí nedořešených. Kdo v té záplavě lží byl více vinen? Není to knížka, ke které bych se znovu vracela.

Hned zkraje bych rád zdůraznil, že Louise Doughtyovou bych za zápletku nejraději uškrtil. Přiznat jí ale musím cit pro vytvoření zádumčivé atmosféry, která člověka připoutá ke čtení, přestože jej vývoj událostí vůbec nezajímá. O to větší peklo pro muže je těch tři sta šedesát stran, které dokázala zaplnit monologem postarší ženy, která fňuká nad manželskou krizí, nečekaným záletem a nezáviděníhodnou situací, která z toho vyplynula. I když ústřední motiv působí absurdně, punc autenticity čtenáře moc nenutí nad tím hloubat. Pravda je, že nedomyšlené činy některých protagonistů autorce dost usnadnily práci. Taky zamrzí, že příběh nerozvedla a ani nikam nedovedla. Kdyby to samé uhrála v povídce, kouzlo psychologického dramatu by nijak neutrpělo a celé by to drželo více pospolu. Vlastně se mi knize těžce dává hodnocení, protože po dějové stránce mě nebavila ani za mák, ale napsaná je hodně slušně. Bohužel s postavou, která mě nebrala a s počtem slov naprosto neodpovídajícím hodnotě obsahu.