Liane Moriarty prostě ví, jak rozehrát společenské drama z předměstí a tvářit se přitom, že píše druhou Carrie. Člověk tak sleduje gradující rozepře a čeká na finální masakr, aby se pak vše skončilo zcela v mezích zákona. Bác ho, žádný thriller se nekoná. Já se díky tomuhle fíglu ovšem bavil celých čtyři sta stran. Kdybych však dopředu vědět o co půjde, asi bych se knize vyhnul obloukem. Školní šikana a s tím spojené rodičovské konflikty jsou něco, co bohužel nedokážu vnímat s odstupem. Tady ale autorka natolik šikovně žongluje slovy, že jsem i přes natahování zápletky trnul napětím. Vnitřně mě pak potěšilo, že se většina klíčových konfliktů řešila rychle, takže jsem nikdy nemusel dlouho čekat, než si Jane, Celesta a Madeline mezi sebou vyříkaly vše, co na jazyku měly. Svižné vyprávění navíc působí jako černočerná komedie, obzvláště v momentech, kdy různorodé postavy „nestranně“ komentují situace, o kterých se mylně domnívají, že vědí přesně, jak se odehrály. To je zkrátka ze života.

Velká spokojenost. Ze začátku jsem si sice říkala, že to asi bylo špatné doporučení k přečtení (od tchyně :-)), že jsou mi problémy s umístěním dítěte do školky na jednom z poloostrovů kdesi v Austrálii tak vzdálené, že to možná nedočtu. Ale to jsem se tedy spletla. Po pár desítkách stránek už jsem byla ztracená a využívala každou volnou chvilku ke čtení. Co mě nejvíc zaujalo bylo to, co perfektně vystihla hned přede mnou hajrys - ani u blízkých lidí si nemusíme všimnout toho, co je zjevné, pokud se nám nechtějí svěřit. A s některými věcmi se svěřuje opravdu těžko... Jednoznačně doporučuji.