„Na soklech stojí kostra bez masa. Národní obrození jí zničilo zdraví, talent, uvláčelo jí, umučilo, vyhladovělo, zabilo. A ona po staletí stojí na podstavci jako jeho symbol. Paradoxy malých národů a wlast jako synonymum pro kýč.“ Zážitek z četby Denemarkové u mě funguje jako „ozvěna“, protože k jejím slovům tématům a myšlenkám se i po dočtení vracím a přemýšlím nad nimi. A tak se tentokrát vracím k napsání komentáře, i když to už jsou dva týdny po dočtení. Čokoládovou krev jsem četla nedlouho po Hodinách z olova a tak se nedokážu ubránit srovnání. Čokoládová krev mi dávala méně prostoru pro domýšlení si a byla pro mě mnohem víc čtenářky frustrující. Občas jsem měla pocit, jako by mi autorka v pravidelném rytmu bouchala hlavou o pražce. Naopak Hodiny z olova byly pro mě frustrující lidsky a mnohem víc ve mě rezonovaly. Autorka opět ale dokázala urputně trvat na lidskosti a nenásilně propojit jednotlivé postavy, minulost i současnost. A zase mi přinesla něco nového, nové otázky k zamýšlení. „…literatura je boj o jazyk. A umělecký jazyk. Skutečný spisovatelé totiž moc dobře vědí, že je úplně jedno, o jakém tématu se píše, důležité je jenom jak. Opravdové umění nás znervózňuje.“ „Dětská zkušenost ovlivní budoucí život. Doba, v níž dítě vyrůstá a zraje, ovlivní jeho myšlení. Jde o to, jakým způsobem se člověk nechá ovlivnit. Dobrým, nebo špatným. Život je čekárna na moment, kdy se sny uskuteční.“

K takové knize se vůbec nedá psát komentář. Jsem strasně ráda že je to výsledek české autorky, to je úplná krása. Zvláštní poděkování právě jí. Nenechte si tento vlak minout. Něco vás může míjet ale do něčeho je nutno vstoupit.