Divná věc, prostě divná. Aneb ideální příklad toho, jak intelektuální touha předložit filozoficko-existenciální myšlenku může obyčejnému čtenáři přivést bolení hlavy. Nějak jsem jednoduše nepobral, co se mi David Cronenberg pokusil sdělit, přestože mu musím přiznat talent spisovatele, který dokáže zaujmout a i strhnout, ačkoli ne všemu jsem plně rozuměl. Kritiku konzumní společnosti lze podle mě napsat jednoduššími slovy. Přičemž je klidně možné, že celý ten příběh byl myšlen jako dlouhá morbidní anekdota a mě jen unikla pointa, protože finále zápletky by tomu docela odpovídalo. Dějová osnova každopádně atraktivní, postavy sympaticky střelené a atmosféra správně tajuplná. Od určitého momentu však začalo jít ve vyprávění všechno do kopru, mudroslovnými eseji počínaje a sexuálními úchylkami konče. Nemluvě o tom, že autorova představa, že všichni Zápaďané jsou automaticky znudění úchyláci, kteří se s vervou oddávají dekadentní zábavě, příliš nekoresponduje s mou vlastní životní zkušeností.

Cronenberg popsal konzumní společnost. Konzumní společnost blbců a konzumní společnost vyšších sfér. Jedno vykreslil jako fascinaci značkami zboží. Takovou tu prázdnotu, která diktuje a nařizuje pořídit si nejnovější typ toho i toho. Vykreslil konzumní spodinu jako neschopnou citu, jako prázdnou skořápku, která chce, hodně chce, ale nedokáže nic dát. Spodinu uvolněných mravů, neschopnou pevných vztahů, toužící po lásce, ale neschopné někoho dlouhodoběji, tedy déle než na jeden sexuální styk, snést blízko u sebe. Druhou linií kritiky je pak konzum vyšších vrstev. Intelektuálů. Těch, kteří by měli umravňovat ostatní společnost, dávat jí cíl, smysl. Ta byla vypsána jako neschopnost cokoliv dalšího říct. Jako společnost do sebe zahleděných sobců, kteří řeší už jen vlastní hnutí organizmu, nejlépe samozřejmě reprodukčních orgánů. Doba plná banality. Doba bez vlastní filozofie. Doba bez budoucnosti, jen s minulostí, kterou ovšem pohrdá, protože velká minulost ukazuje příliš důrazně na malou a neschopnou přítomnost. Obě mají pak něco společného. Fascinaci technickým vývojem lidstva. Onou náhradou Boha. Ale je technický vývoj schopný zajistit dovoz morálky do lidského chování? Očividně nikoliv. Jak se praví v bratrech Karamazovech – kde není Boha, tam je vše dovoleno.