O téhle knize jsem toho tolik hezkého četla a slyšela, že jsem se na ni opravdu těšila víc než na cokoliv z loňské produkce. Jenže... marně jsem hledala, co v knize chválí ostatní. Citovat dopisy a doplnit k nim banální komentáře, budiž. Samotný osud Helly je zajímavý, silný, ale mám pocit, že trochu táhne celou knihu. Je ironické, že se ostatním českým knihám vyčítá zajímavé téma na úkor stylu (prosím?!), ale přitom podle mě není větší téma než gulagy, komunismus a život české židovky v Rusku. Problém je, že je to strašně bezpečné téma, ne rozdíl od knih Vyhoření nebo Rozložíš paměť se proti němu nejspíš nikdo nevymezí. Rovnítko komunismus - zlo vnímáme snad už všichni. Myslím, že knize také dost pomáhá legendární status románu Moskva-Hranice, ale pokud se kniha takhle silně opírá o další texty, stačí to? Myslím, že tady se ukazuje malost českého rybníčku, kdy kolegyně z branže napíše knížku, my na ni poskytneme citát na obálku, jsme v poděkování, a pak bez skrupulí jdeme "objektivně" chválit do kritického Hostcastu (Činátlová, Hůlová), zatímco si ji pak dosadíme do nominací na cenu. Ale budiž, to není problém knihy, ale problém kritiků. Proč jsou tak nadšení? Protože Alena Machoninová hodně čte a ráda to dává najevo. Ráda cituje, například Waltera Benjamina a Rolanda Barthese. Problém je, že text by se bez těchto velkých jmen obešel, ale to by si pak pánové kritici nepřipadali chytře a neplácali by se po zádech, jak jsou sečtělí, že jako autorka taky chápou, co Barthes říká o fotografii. Jinak totiž podobné pasáže žádnou důležitější roli nehrají. Přijde mi, jako by lidem stačilo poznat známá jména, i když o nic víc než o akademický "name-dropping" tu nejde. Jako když jsem kdysi na vysoké potřebovala prodloužit esej o pár znaků, tak jsem tam přidala citát někoho velkého a přeložila ho do vlastních slov. Marně jsem hledala i děj, alespoň jakýkoli náznak děje. Přirovnání k Sebaldovi tu taky nefunguje, protože ten aspoň vyprávěl zajímavě, všímal si detailních motivů. Machoninová v knize předvádí akademickou práci s až obsesivním detailem, ale Hella-člověk ji tím vlastně o to víc uniká. Hledala jsem a také jsem nenašla ani zajímavější jazyk, postřehy nebo cokoliv, co by mě při čtení drželo. Mrzí mě to, protože potenciál být velkou literaturou tahle kniha opravdu má, jen by se musela oprostit od snahy jí za každou cenu být.

Nebudu tu knihu dlouze rozebírat, u některých komentářů mi přijde, že jsou delší než kniha samotná, ale zřejmě přitahuje takový typ čtenářů - kteří se vypisují. Já to radši zkrátím - je to kniha tenká, ale hutná. Není to román v pravém slova smyslu, ale jakási esej na pomezí reportáže. Není to strhující čtení, tu strhujícnost tomu musíte dodat sami tím, že si představíte dobu, v níž jedna z hrdinek knihy trpěla. Vztáhnout to na dnešní dobu taky příliš snadno nelze, s ukrajinským konfliktem to nesouvisí, přestože se v díle skloňuje Rusko. Je to zkráceně napsáno - o uzurpátorství lidských životů.