Bezva vysoustružená detektivka s prvky thrilleru. Severní Irsko, rok 1982, trvalý strach, zmar, tíseň, nikdo si není jistý životem. Tím méně policie, jejíž součástí je i Sean Duffy. Najde se mrtvola v kufru a je to případ, u kterého se postupně ukazuje, že půjde o záležitost v daleko vyšším zájmu. Prostředí je vykresleno autorem velice přesvědčivě, určitě bych tam žít nechtěla. Ne tam, kde než vyjedete autem, musíte zkontrolovat jeho podvozek, jestli se tam neukrývá bomba. Kniha vyniká kromě čtivosti a dostatečného spádu děje i suchým, místy sarkastickým humorem, který mi dokonale sedl. Závěr mě naštval a držím Duffymu palce. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- "Já jsem ve službě už osm let a zatím po mně nikdo nikdy nestřílel. " "Mě postřelili už šestkrát." "Co to o tobě vypovídá? Jak si to vysvětluješ?" "Jak si to vysvětluješ ty?" "Já si to vysvětluju tak, že tě lidi nemají rádi. Něčím je štveš." "Díky, kamaráde".

“…Obrazy z asymetrických válek budoucnosti: zkroucené copánky kouře z unesených aut, armádní vrtulníky visící nad městem jako komáři nad louží, těžce vyzbrojení vojáci a policisté pohybující se v řadě za sebou po obou stranách ulice v obytné čtvrti… Padá noc. Obloha má barvu tmavého piva. Vojáci mají v rukou poloautomatické samonabíjecí pušky a na sobě plnou výstroj. My, policisté pohybující se v semknutém útvaru, máme na sobě neprůstřelné vesty a v rukou samopaly sterling. Sledujeme okna a střechy. Jsme roztaženi do rojnice a držíme si odstup od svého souseda, aby nás nastražená bomba nebo reaktivní granát nemohly pozabíjet všechny najednou. …“ … Epilogem mne, jako čtenářku, autor vrátil zpátky do tvrdé reality života v Belfastu osmdesátých let minulého století. Znovu jsem uvědomila, na těchto posledních pár stránkách, že nejen samotné vyprávění detektivního příběhu tvoří tuto knihu, knihy autora. Detektivní příběhy severské, či italské, ale i ty anglické bývají zároveň i romány sociálními, popisující problémy v té, které době. Pan Adrian McKinty to tak činí velmi dobře, stejně jako např. pan Peter Robinson, paní Phyllis Dorothy Jamesová a další. Jak už bylo i v komentářích zmíněné, oproti první knize je tentokrát zápletka dobře vystavěná a i vyšetřování postupuje logicky ke svému cíli. Než k němu oddělení Královské ulsterské policie dospěje, musí se vyrovnat i se špionážními službami, včetně FBI. Co jsem již při čtení vnímala, stejně jako inspektor Sean Duffy, jen jako rutinu, kulisu, denního života policisty, vojáka v Severním Irsku, připomnělo se mi opět ve zmíněném epilogu: “Nesmiřitelné sektářské násilí, kde příslušnost k té “správné“ straně má větší cenu než pravda.” ... “…Procházíme branou hřbitova. Zkušený poddůstojník něco nadporučíkovi šeptá. Nadporučík se usměje a přikývne, souhlasí s poddůstojníkovým návrhem…. Hlídka míří přímo do republikánského sektoru. K hrobům mužů a žen z IRA, kteří zemřeli za Irsko. Přicházíme k místu posledního spočinutí Bobbyho Sandse. Vrchního mučedníka. Velitele IRA ve věznici Long Kesh, který po šestašedesáti dnech podlehl hladovce. Seržant vytáhne cosi z kapsy vespod neprůstřelné vesty a položí to na mramorový náhrobek. Je to balíček dietních sucharů. Vojáci si smějí. Já s ostatními policisty se nesmějeme. …“