„Jidáše Iškariotského, na kterého také vylili kýble špíny, protože bez něj by nevznikla církev ani křesťanství.“ Postava Jidáše Iškariotského symbolizující zradu v očích všech křesťanů, podobně jako románová postava Šaltiela Abravanela, jenž se zde jako jeden z předních izraelských Židů rodiny Abravanelů v roce 1948 vyslovil proti vyhlášení izraelského státu na palestinském území a zemřel jako zrádce vyobcovaný z komunity, tvoří páteř díla. Oz zde rozvíjí pro mnohé kacířskou myšlenku, která zpochybňuje negativní historickou roli Jidáše, jehož zradou Ježíš skončil na kříži, a přisuzuje mu roli oběti, hned po Ježíšovi. Nemenší pozornost je pak věnována třetí hlavní románové postavě, zprostředkovateli této ideje, Šmuelu Ašovi, chudému studentovi, jeho životu, úvahám, láskám, smutkům. Velikost dějinná na pozadí zdánlivých banalit lidského života. Oz vtahuje čtenáře do svého díla pozvolna a způsobem tak nenápadným, že jej rozvíjející se hloubka díla a úvahy o nárocích izraelského lidu na svůj vlastní stát, potažmo lidu palestinského, stejně jako možnosti či spíše nemožnosti společného soužití, zasáhne téměř nepřipraveného. To vše se odehraje v pouhých třech měsících života Šmuela v domě chromého starce Geršoma Waldema a jeho tajemné snachy. Román jsem začala číst na Velký pátek, protože právě v pašijovém týdnu ke mně připutoval, doslova... díky, kámoško! Byl to mimořádný zážitek sám o sobě, nadto umocněný časem připomínky posledních dnů Krista na tomto světě. „Blažení jsou snílci a běda tomu, kdo jim otevře oči. Snílci ani jejich následovníci nás sice nespasí, ale bez snů a snílků by bylo naše prokletí sedmkrát těžší. Díky nim jsme i my, střízliví pragmatici, o trochu méně vyděšení a zoufalí, než bychom byli bez nich. [] Ježíš by také snílek, možná největší, jaký kdy žil. O jeho žácích to však neplatilo. Ti bažili po moci, a nakonec dělali to, co dělají všichni, co po ní touží – prolévali krev.“ „Židé tu teď tvoří jeden velký uprchlický tábor a Arabové druhý. Arabové musí den co den žít s tragickým vědomím své porážky, a Židé se zase každou noc třesou strachy před arabskou odvetou.“

Líbila se mi ta kniha? Šmuelovsky odpovídám: "Ne. Nevím. Ano. Ano, moc." Šmuel, jehož trup, věčně stíhal popředu jdoucí hlavu, fialkovým parfémem vonící Atalja, starý ošklivý přemýšlivý Wald... Jejich osudy, třebaže postupně odkrývané v poklidném toku románu, jsou tragické. Tragický je osud Ataljina otce, který snil o nekonfliktním soužitím Židů a Arabů. Tragický je osud jejího muže. Tragédií je i její život - v dětství nemilována, ve zralé dospělosti smířená/nesmířená se svým osudem, až cynická. Tragický je i osud Jidáše, v pojetí, v němž ho vidí Šmuel a Wald, vlastně ještě tragičtější než je tradičně vnímán. Z tohoto podhoubí vyvěrají hluboké, a ač se obávám, že pravdivé, velmi pesimistické úvahy: Třeba ta o společenských změnách: "Tragédie lidstva netkví v tom, že pronásledovaní a zotročovaní touží získat svobodu a narovnat záda... Ne. Zlo se skrývá v tom, že otroci ve skutečnosti tajně sní o tom, jak budou sami zotročovat ty, pod jejichž bičem dosud trpěli. Pronásledovaní prahnou po tom stát se pronásledovateli. Sluhové se opájejí představou, že se stanou pány." (str. 189). Nebo: "Téměř všichni projdou životem od narození až do smrti se zavřenýma očima. Kdybychom je na jediný okamžik otevřeli, vydral by se nám z hrdla strašlivý řev a křičet bychom nepřestali. Jestliže ve dne v noci nekřičíme, znamená to, že máme oči zavřené." (str. 173) Jenže svět a život nejsou černobílé. I tady Šmuel (a s ním i my, čtenáři) čte, co mu v dopise píše jeho sestra: "Možná je už načase, abys konečně přestal hledat nějakou neexistující pravdu a začal skutečně žít." (str.140) A sama vyhořelá Atalja mu (i nám) dodává sílu: "Celý svět je plný medu. A ten čeká jen na tebe." (str. 241) Líbila se mi ta kniha? Ano, moc.