Uplynulo osm let od událostí Smrtné noci a svět od té doby balancuje na hraně zkázy. Tisícihlavá armáda Tevanne ničí jednu lidskou osadu za druhou, zatímco Krasedes na druhém konci pevniny nadále sní o konci magie, nehledě na milionové oběti. Nejlepším plánem na přežití se tak zdá být uzavření smlouvy s ďáblem... Robert Jackson Bennett je podobným inovátorem epické fantasy, jako byl ve svých počátcích Brandon Sanderson. Nápaditým způsobem pracuje s tradičními motivy, vymýšlí ohromující světy a do hlavních rolí obsazuje sympatické hrdiny. Zatímco první díl trilogie Záhutí představil originální principy čarování, ne nepodobné modernímu programování, v druhém díle jsme byli svědky zrodu „umělé inteligence“ v magickém slova smyslu. Boj o přežití je tedy logicky motivem závěrečné knihy, jen namísto terminátorů se válčí s oživlou magií, jež je rozhodnuta svět natvrdo restartovat. Klíčotepci tak ve mně zase jednou vyvolali ten báječný pocit úžasu nad tvůrčí fantazií a svéhlavým dobrodružstvím.

Asi se vyplatí číst knihu po knize hned. A možná stojí za to se na začátek vrátit. Ale i tak to byla jízda. Do tří čtvrtin jsem si zpíval s Dykem a Mertou: "Kdykoliv se sejdou dva anebo tři, aby vzývali noc ve jménu tmy, stačí, abychom povstali a řekli: Ještě jsme tu my!" A na konci jsem měl i knedlík v krku. Nicméně úplný závěr překvapivě uhnul nějak do ztracena. A ono to asi jinak nešlo. Od stařeny jsem tušil, o koho jde i jak se Klavides, Krasedes a "Tevane" protnou. Nicméně - způsob fungování Bienvene a Digastili (určitě to není dobře, ale pocit je důležitější, než přesný zápis) je fascinující i děsivý. V době robotů, v době AI, v době po pandemii z některých vizí mrazí. Tak ještě se vrátím k městům, ale teď si musím dát od silných emocí i zvratů, bojových scén a nekonečného utrpení pokoj. Na chvíli.