Od Jacka Ketchuma jsem už četl texty různých žánrů, což je jedna z věcí, která mě na něm náramně baví - každá próza je v mnohém jiná, než ta předchozí. No a Křižovatky mají nejblíže k westernu, ovšem rozhodně by bylo chybou od nich očekávat něco ve stylu Karla Maye, nebo Louise L'Amoura. Třebaže nejsou toliko stylisticky strohé, jako romány Cormaca McCarthyho, mají k nim zatraceně blízko, a to jak vyzněním, tak pokrouceným romantismem. Stostránkový rozsah pak celou věc zkracuje na to nejdůležitější, tedy finální střílečku, ve které se správní chlapi postaví těm špatnejm. Vzhledem k tomu, že novela vznikla v roce 2003, neštítí se autor využít nějaké ty ingredience z moderních kriminálních thrillerů. Žádné zlato Aztéků nebo spory o dobytek, ale stará dobrá hamižnost, amorálnost a sadismus, tj. obchod s bílým masem. Protože po válce s Mexikem zůstala naživu spousta degenerátů, kterým se zalíbilo ubližovat ženám, nahrávalo to do karet opravdu zvráceným šmejdům. A ty bylo třeba utratit.

Tohle je jako dobré ristretto - černé, silné... hříšné, žädné latéčko pro měkouny. Silný příběh ze špinavého západu jakých se pořád děje bezpočet. Spravedlnost si nájde každého. Příliš krátké, ale intenzivní. Jako dokáže jenom Ketchum.