„No pravda je, že nejzřetelnějším rysem, který dnes evropští vyjednavači brexitu vykazují, je surová krutost kombinovaná s čirým potěšením z ponižování druhé strany, Britů. Ponižující podmínky, které na Brity znovu a znovu uvalují, totiž Britové – až tohle všechno skončí – jen tak nezapomenou. Dneska se Evropané smějí, radují se z pohledu na poraženou Theresu Mayovou, ale jednou budou litovat, a to už...
„No pravda je, že nejzřetelnějším rysem, který dnes evropští vyjednavači brexitu vykazují, je surová krutost kombinovaná s čirým potěšením z ponižování druhé strany,...
„No pravda je, že nejzřetelnějším rysem, který dnes evropští vyjednavači brexitu vykazují, je surová krutost kombinovaná s čirým potěšením z ponižování druhé strany, Britů. Ponižující podmínky, které na Brity znovu a znovu uvalují, totiž Britové – až tohle všechno skončí – jen tak nezapomenou. Dneska se Evropané smějí, radují se z pohledu na poraženou Theresu Mayovou, ale jednou budou litovat, a to už možná bude příliš pozdě cokoliv změnit. Svým dnešním bezcitným počínáním zasévají semínka další války uvnitř Evropy. Dnešní zlá krev mezi EU a Spojeným královstvím by mohla u příštích generací přerůst v nenávist, a pokud je historie učitelkou, dalším krokem bývá válka.“
Možná příliš drsné shrnutí na úvod, ale osobně jsem měl při sledování anabáze Brexitu přesně tentýž pocit. Zlomyslní evropští úředníci a šediví nadutí politici, bytostně přesvědčení o své vlastní důležitosti, zametající s Britskými vyjednavači.
Přesto, spíš než zpráva o Brexitu by měla kniha mít podtitul „zpráva o antisemitismu v Británii“. Tu autor nalézá téměř na každém kroku a tématem antisemitismu je dále prodchnut celý text. Antisemitismus rozšířený do nejvyšších pater britské společnosti, zejména mezi elitou, hlásající vzletná hesla jako stop rasismu apod. na jedné straně, otevřeně propagující extrémně protiizraelské názory na straně druhé.
Kniha sleduje přesně tentýž scénář jako autorovi předchozí podobné cestopisné texty. Tuvia jezdí po Spojeném království, mluví s lidmi, šťourá v nepříjemných věcech a vše sděluje čtenáři. Někdy působí až přehnaně provokativně, ale neměl jsem pocit, že by si vymýšlel, fabuloval nebo snad vyloženě lhal. Jeho závěry přesně zapadají do příběhu, který si lze sestavit z dalších zdrojů. Příběhu plného pokrytectví, povrchnosti, zbabělosti a autocenzury na jedné straně, ale zároveň neuvěřitelné kultivovanosti a slušnosti na straně druhé. Styl psaní je jednoduchý, jak zde někdo u jiné Tenenbomovy knihy trefně poznamenal, vhodný pro amerického čtenáře, vyžadujícího jednoduchá a přímá sdělení, bez nutnosti příliš přemýšlet. Takže ano, je to rozhodně čtivé a zábavné. A jako u předchozích knih, ani tady autor nenabízí žádný jednoznačný závěr nebo názor. Jen výčet faktů a zážitků, rozhovorů a trefných pozorování a je zcela na čtenáři, aby si z toho vyvodil, co uzná za vhodné. Trochu mě mrzí, že jsem knihu nedočetl, před nedávnými volbami ve Velké Británii, ukázalo se, že odtrženost Labor party a Londýna obecně od zbytku království autor popsal naprosto dokonale. Jako politický cestopis kniha funguje dokonale.
Kritizuje uměleckou a divadelní scénu za urputnou snahu vzdělávat a ideologicky působit na diváky:
„V téhle zemi funguje spíš jakási fasáda demokracie než skutečná demokracie. Vyšší třídy, mezi nimi i velcí divadelní producenti, se snaží naočkovat svou ideologií mozky divadelních návštěvníků v každém příhodném okamžiku. Většina lidí hlasovala pro Odejít, ale parlamentní většina říká ne. Lidé chodí do divadel, touží vidět skvělé představení – a místo toho se jim dostane kázání.“
Silně kritizuje dnešní neschopnost pojmenovat věci skutečnými jmény, označuje to za zbabělost. Spíš než zbabělost je to forma pokročilé rakoviny společnosti, zvaná autocenzura. Z rozhovoru s bývalým kapitánem ropných tankerů z města Bangor:
„Vydal jsem se na moře jako malý kluk a sjezdil jsem celý svět. Ani v nejmenším nejsem rasista. Je mi úplně jedno, odkud pocházíte. Ale! Pro každého v téhle zemi jsme mívali nějaké jméno, všem se říkalo nějakým vtipným jménem a taky některé země měly svá vtipná jména – a oni zas říkali různě vtipnými jmény nám. Byla to legrace! Teď mám strach. Onehdá kdosi zmínil, že někdo je barevný a byl z toho velký poprask. Bojím se, že to zašlo příliš daleko. A i když to ze mě nedělá rasistu, říkám: Dobrý Bože, mám strach. Jaká slova se smějí používat?“
„Rasismus mi leze na nervy, protože mám strach říkat věci, že bych někoho urazil.“
„Včera kapitán na rozbouřeném moři, dnes malý kluk v demokratické zemi, bojící se mluvit.“
Komentář k muzeu Beatles v Liverpoolu:
„Žijeme v době, kdy lidé následují muzikanty a herce, vyzdvihují je na piedestaly a dělají z nich bohy. Máme sklon zapomínat, že to jsou umělci, a ne duchovní vůdci; a v demokracii bychom neměli následovat nikoho, z nikoho bychom neměli dělat boha. A právě tady to vidím zřetelněji než kdy dřív.“
Co mi v knize chybělo? Alespoň jedna kapitola, alespoň jeden odstavec věnovaný návštěvě nějaké palírny Skotské Whisky. Kniha po právě proběhlém Brexitu již možná není tak aktuální, přesto jde o velmi zajímavý vnější pohled na stav jednoho evropského národa.
Číst více
Číst více