Měsíční zahrady je kniha, ktorú budete milovať alebo nenávidieť, kniha pri ktorej sa budete baviť alebo nudiť. Prečítal som si veľa komentárov a či pozitívne alebo negatívne, každý jeden komentár mal v niečom pravdu. Je to kniha pre silné žalúdky, ľuďom, ktorým nevadí dlhý rozbeh a hlavne im nevadí veľký počet strán. K Eriksonovi som sa dostal len vďaka dotlaču, ale už dlho som ho mal vo wish liste. Neľutujem toho. Páčil sa mi príbeh. Zo začiatku som nevedel komu fandiť a ako to bolo u Abercrombieho, nie každá postava je konkrétne kladná či záporná a preto je príbeh plný zvratov. Páčil sa mi popis bohov. Mágia tu je vybalancovaná a nesmrtelný bohovia sú nakoniec smrtelný. Zo všetkých postáv som si nakoniec obľúbil Páličov mostov. Super partia sabotérov. Ich úseky sa mi čítali najlepšie. Odporúčam prestávky pri čítaní, aby sa informácie usadili v hlave. Hlavne nečítajte na začiatku knihy zoznam mien. Zbytočne vás to popletie a každá postava sa časom zapíše do mozgovej kôry pri čítaní.

"...je lepší vědět, že tě využívají, nebo nevědět?" Už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaký příběh natolik pohltil. A stále přemýšlím proč. Jak tu poznamenává spousta čtenářů, Erikson se s popisem postav a jejich motivací moc nemaže. Sdělí Vám maximálně, že je někdo tlustý/tenký nebo bílý/černý a o minulosti postav nevíte nic kromě neurčitých náznaků. Přesto jsem si jich velkou řádku rychle oblíbil. Proč? Asi proto, že Erikson vše dohání podrobným popisem jejich nálad, momentálních pocitů a myšlenek, a tak se do nich vcítíte, aniž víte jak pořádně vypadají (od toho máte přece fantazii) a o co jim jde (to časem trpělivý čtenář pochopí). Nějak jsem neměl pocit, že by kniha byla takovou výzvou, jak se proslýchá. Vždyť se seznamem osob, výkladovým slovníkem a mapou to dáte dohromady raz dva. Chápu, že ne každému bude něco takového vyhovovat. Já ale rád objevuju a nechávám se pohltit světem, který je natolik do hloubky promyšlený a neokoukaný, že nemáte pocit, že vás autor moří prázdnými odkazy na postavy a místa. Autorovi věříte, že to není jen jméno, ale že nese svůj vlastní příběh, třebaže se v tom románovém jen mihne. A ne, tento pocit není samozřejmý. Samozřejmě, že v takto koncipovaném příběhu vám mnohé unikne a nedocvakne. Je mi jasné, že spoustu událostí a motivací pochopím až s dalším čtením Malazské ságy. No, a?