Je pozoruhodné, co dokázal sympatický Joshua Foer provést se svojí pamětí za pouhý rok. Ve své knize o tom podal velmi čtivé svědectví a navíc ji doplnil o spustu zajímavostí, které o tomto tématu vypátral.

V knize se dozvíte zajímavé věci o paměti obecně (autor zmiňuje i extrémní paměťové typy, ale ty se běžné populace netýkají). Hlavně jde o paměťové postupy, kterými lze paměť nejenom udržovat, ale ji dále rozvíjet a navyšovat. Jde vlastně o proměnu, o vytváření obrazů, které mají asociovat to, co si chceme zapamatovat. Napodobujeme metody našich předků, kteří bez písma, telefonů a jiných prostředků měli k dispozici pouze obrazy, prostřednictvím kterých přežívali : kde to jsem, kde najdu jídlo, které rostliny jsou/nejsou jedovaté, kde je brod, které zvíře je zabiják ... Líbilo se mi, že autor uvažuje i nad současnými metodami výuky na školách, do jaké míry je memorování efektivní. Kvantitativní shromažďování informací by mělo nahradit schopnost tuto kvantitu analyzovat a učit se rozlišovat, co je významné a co triviální. Nezajímavá nebyla ani poznámka o přirozeném úpadku naši paměti z důvodu masivního používání různých technologických berliček, nemusíme tolik přemýšlet a pamatovat si. Už král Egypta Thamus odmítl písmo pro lid s tím, že … jestli si moji lidi objev osvojí, zasadí to do jejich duší sémě zapomnění... Není to recept na paměť, ale na upomínání… (str 148). Jenomže : kdo by se chtěl vzdát svého externího harddisku ? A co napsal Joshua na závěr ? Po skončení paměťové soutěže (poctivě rok trénoval) prohlásil : … v čem jsem svůj mozek skutečně vytrénoval, bylo to, abych lépe vnímal svět kolem sebe. Pamatování je totiž možné jenom tehdy, pokud se rozhodnete věnovat věcem pozornost. Nikdo by si asi nepřál, aby jeho mysl zaměstnávala kdejaká banalita, ale na druhou stranu je třeba připustit, že snaha svět nějakým způsobem uchopit a zachytit (namísto pouhého pasivního procházení) má jistou hodnotu – tímto úsilím získává člověk návyk všímavosti a lepšího uvědomění.