Po 4 letech jsme se dočkali pokračování skvělé oddechovky Co když jsme to my! Pořád jsme to my navazuje přesně tam, kde předchozí kniha skončila. Nejedná se sice o žádnou nezapomenutelnou záležitost, ale ta čtivost a hlavně skvělé charaktery postav mě ke knize vždy připoutají. Musela jsem vědět, jak to s Arthurem a Benem dopadne! Myslím si, že jsem ve výsledku dostala to, co jsem očekávala, ale zároveň mohla být kniha prostě kratší, místy jsem měla pocit, že je děj zbytečně natahovaný... Pokud ale hledáte neskutečně milou, čtivou youngadultovku se super postavami, pak bude tahle série to pravé pro vás!

Kniha Pořád jsme to my, zanechala pořád stejný dojem jako její předchůdkyně. Jak to říci? V prvním příběhu se zdálo, že mezi hlavními hrdiny nefunguje žádná chemie. Byla to vlastně kombinace podivných náhod, nevydařených schůzek, Arthurova nadšení a Benova vyrovnávání se z nedávného rozchodu... Ve výsledku téměř žádná romantika. Když tedy vyšlo volné pokračování, říkáte si: konečně se dostane na vzájemné sbližování a opětovné krůčky k budování vztahu. Ale ouha! Nebyla to kniha o Benovi a Arthurovi, nýbrž o jejich životě po... Tudíž ani tady ústřední duo nedostalo příliš prostoru. Oba dva měli již nový vztah, a třičtvrtě knihy tak bylo jenom o docela trapných setkáních ve čtyřech i popírání skutečných citů. A to prostě nebylo ono. Vůbec nechápu, kde se vzala ta láska jako z románu... Autoři se to na samém konci snažili vykompenzovat velkolepými scénami, kde oko nezůstalo dojetím z té nostalgie suché. Co naopak knihu obohatilo, bylo prostředí New Yorku a různé narážky na popkulturu. Nebyl to proto celkově špatný příběh, ale chtělo to více soustředění na postavy samotné.