Další výsostná sbírka "Seiferta z Vysočiny". Mazanec je s každou další sbírkou usebranější a lakoničtější, téměř až k průzračnosti výsledného tvaru. Zároveň je to stále poezie ve své podstatě civilní, s melancholickými záchvěvy paměti lidí i míst, s lehce lyrickým ostnem. Trochu mi to připomíná právě toho pozdního Seiferta. Za mě je poezie Petra Mazance jedním z nejlépe střežených tajemství Vysočiny. Jeden z největších českých básníků je ale i jedním z těch nejméně známých. Asi je to tak ale dobře. Usebranost, samota a cesta do hloubi noci je jedním z leitmotivů všech pozdních autorových sbírek. Doporučuji.