S rozkoší přelouskáno na cestě mezi Prahou a Karlovými Vary. Dva pábitelé, čtyřicátníci na útěku před Rusem, vzpomínají v exilovém Mnichově na dětství a mládí, zkrátka dobu "před". Skrze abecedně řazená hesla líčí Prahu prvorepublkovou, válečnou, popřevratovou, padesátkovou, vždy jaksi ztracenou, s půvabem starých časů a následně komunisty pošpiněnou. Se smutkem, nostalgií, úsměvem, úšklebkem. Rozmáchle, věcně, stručně. A je to skvostné čtení... V jakýchsi reklamních tiskopisech Kulíkovy firmy: "Kam sahá pánská punčocha? - Až se. - Kam sahá dámská punčocha? - Ta až sem! - A kam sahá domácí přítel? - Ten sahá po šálku té dobré Kulíkovy kávy!" (Meinl, Kulík, lahůdkářství, s. 114) "A každý stárnoucí národ má takové místo a kolem něho se asociativně stře podobný vějíř psychfenoménů, jejichž společný jmenovatel je iracionalita a nedospělost. Čím je národ starší, tím je ono místo nedospělejší, jako by hledalo po vlastním těle pubertu bez jásotu, který k ní rovněž patří." (Strahov - Masarykův stadion, s. 185)

Nesmírně bohatá a rozsáhlá literatura o Praze (tzv. pragensie) se rozrostla o jednu nevšední a velice zajímavou položku, totiž o osobně laděného Posledního průvodce Prahou, za nímž stojí dvě významné osobnosti české literatury, prozaik a esejista Josef Jedlička (1927 - 1990) a básník a esejista Ivan Diviš (1924 - 1999). Jedlička je autorem novely Kde život náš je v půli se svou poutí, vzpomínkové prózy Krev není voda či esejů České typy. Po srpnu 1968 emigroval do Německa a působil jako redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Diviš napsal řadu básnických sbírek (mj. Sursum, Thanathea, Beránek na sněhu či Odchod z Čech) a soubor deníkových záznamů a reflexí Teorie spolehlivosti; v roce 1995 získal Státní cenu za literaturu. V roce 1969 emigroval taktéž do Německa a v Mnichově pracoval jako knihovník v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Emigrace byla pro oba české autory tíživá, stýskalo se jim hlavně po rodné Praze, což dobře vyjádřil Ivan Diviš v rozhovoru s Karlem Hvížďalou: „Nestýská se mně po Československu, to je chiméra, žel ani ne po Čechách, páteř té země je několikrát zlámána doslova topograficky, po čem se mně ale stýskat nepřestane, je Praha, město nenahraditelné.“ Tvorba společné knihy se pro Jedličku s Divišem stala jakýmsi záchranným pásem. Jejich Poslední průvodce Prahou vznikal v první polovině 70. let (celek je datován lety 1974 - 1975) a byl psán pro exilové nakladatelství Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého Sixty-Eight Publishers v kanadském Torontu, z nejasných důvodů zde však nakonec nikdy nevyšel a vydání se opožděně dočkal až nyní, dávno po smrti obou autorů, a to péčí editorky Kláry Soukupové s ilustracemi Jindřicha Janíčka. Nic to ale nemění na zajímavosti ne zcela dokončené knihy. Jedná se o jakýsi slovník, v němž se oba autoři pokusili v jednotlivých heslech zachytit vše, co si zapamatovali ze života v Praze svého dětství a mládí. Šlo o sebemenší detaily: názvy ulic, firem, obchodů, sportovců, restaurací, parků, zvyků, reklam, prostě všeho, co jim z raných let života uvízlo v paměti. A protože oba byli velcí spisovatelé, vzniklo literární dílo jedinečné, mj. už jen díky tomu, o jak odlišné autorské osobnosti se jednalo – Jedličkův styl je spíše melancholický, Divišův rafinovaně invektivní. Do popředí „vystupuje společná zkušenost stesku po nepřítomném místě, jež pisatelé postrádají, protože v něm opustili prostor, do něhož vrostli a jenž je zásadně utvářel,“ jak píše editorka v doslovu. Řada hesel se váže přímo k Praze a jejím místům a objektům, ale jiná hesla se rozrůstají do rozsáhlejších vzpomínkových pasáží, které od daného tématu odbíhají třeba i k rodinným vzpomínkám nebo zážitkům z dětství a mládí. A tak tu vedle biografů, hřbitovů, restaurací, knihkupců, trafik, tramvají, hračkářství, nádraží či stadionů najdeme i hesla o cigaretách, doutnících, jídle, jízdenkách, reklamách, řeznících, strážnících, taxíkách, uhlířích či zmrzlinářích, protože to všechno také patří k Praze a ke vzpomínkám obou autorů.