„Lidé potřebují věřit v bohy, byť by jen proto, že v lidi se skoro věřit nedá.“ ... a tak jsem se vydala, už po sedmé, poznávat Zeměplochu, ... na Zeměploše právě svítalo ... nikam jsem nespěchala, protože „světlo se na Ploše pohybuje velmi pomalu. Není žádný spěch. Tak proč se unavovat?“ ... a pěkně si vychutnávala další příběh a „do hlavy ... proudily nepřetržitým proudem nové myšlenky. Měly co dělat s hrou světla na kamenech, hlubokou modří nebe, rozmanitými možnostmi světa, který se rozkládal na všechny strany kolem ... a všechno dávalo smysl ... bylo to tak přirozené....“ pohybovat se po Zeměploše to je jako ...“když se vám udělá ve snu jasno o tom nebo onom, a když se vzbudíte, víte jen, že vám bylo jasno, ale nevíte proč a v čem“ ... a tak jsem si pomyslela spolu s Těpicem, že „je to podivný svět, ... kde se hýbe každý stín a přitom se nikdy nemění....“ ... a to byl velký úkol i pro zeměplošské matematiky, ... ten nejstarší, ve skutečnosti poslední, se protáhl a „...rychle spočítal stébla ve svém lůžku. Pak odhadl počet hřebů v dřevěných stěnách. Poté strávil několik minut vyvozením důkazu o tom, že automorfická rezonanční pole mají jednosměrně nekonečný počet kolísavých prvočísel. Nakonec, aby si ukrátil čas, se pustil znovu do snídaně“ .... a já se určitě zase brzy s chutí pustím do dalšího příběhu :-).

Tato kniha je na horních příčkách mého pratchettovského žebříčku, pere se o první místo s Mortem. Jak zkombinovat vrahy, pyramidy, filozofii, matematiku, staroegyptskou kulturu a ze všeho si udělat neskutečnou prču. Posuďte sami. Pokračuji citacemi (možné spoilery, ale věřím, že spíš lákadla): „…ti byli také v černém, ale v jiných barvách černé. To byl úvod do terciárních barev, barev na druhé straně černé. Těch barev, které dostanete, když černou rozdělíte osmistěnným hranolem. V nemagickém prostředí není snadné je popsat, ale pokud by to chtěl někdo zkusit, může začít tím, že vykouří něco ilegálního a pak si dobře prohlédne špaččí hnízdo.“ Jak popsat tichý pohyb: „Kruh skla spadl dovnitř a tiše cinkl na podlaze. Dalších několik minut se neozval žádný zvuk. Pak se ozvalo tiché puk-puk olejničky. Stín, který tam tak přirozeně ležel na parapetu, té márnici masařek, se změnil na ruku pohybující se rychlostí rostoucí zeleniny k okenní kličce. Tiše zaskřípal kov o kov a okno se v tichu popírajícím zákon tření pomalu otevřelo. Těpic se přenesl přes okenní rám a zmizel ve stínu pod oknem. Za minutu se místnost naplnila tou intenzivní nepřítomností zvuku, kterou působí osoba pohybující se s výjimečnou opatrností.“ „Moc špatné, taková věc. Umrtví to na nějaký čas celý obchodní svět.“ „Celý obchodní svět, anebo jen tu jeho část, která plave obličejem dolů v řece?“ „…její zpěv ho vždycky rozveselil. Svět se zdál o tolik krásnější, když přestala.“ …Najednou doktora napadlo, jestli nebyl zbytečně konkrétní a zda mu jeho návštěvníci příliš snadno neporozuměli. Medicína byla na ploše zbrusu novým oborem a kdyby jí rozuměl každý, nikam by se nedostala. … Pak doktora něco napadlo. „Je to výjimečná a tajemná choroba,“ zatvářil se tragicky, „která se teď rozšířila po městě. Je způsobena tím… takovým… něčím tak malým, že se to nedá vůbec objevit,“ skončil s vítězným úsměvem na tváři. „Pokusil se napodobit Diovu chůzi a zjistil, že se mu ten pohyb ve vzpomínkách vrací. Natočili jste trup takhle, pak jste obrátili hlavu takhle, natáhli ruce v úhlu 45° k tělu, dlaně obrátili dolů a dali jste se do pohybu.“ „Bylo to na podlaze a na jednom konci to mělo polštář. Musela to být postel. Těpic se přistihl, jak o tom pochybuje. ... Polštáře vytesané z kamene, je to moje dědictví, musím být připraven na to ho převzít.“ … „Ta ostuda, která padne na jeho předky, až archeologové přeloží zatím ještě nevytvořenou fresku mluvící o jeho vládě: Klikyhák, orel, který má zácpu, vlnovka, hroší zadek, klikyhák. A v roce v období Šefehned, Těpic - bůh slunce dal zavésti kanalizaci a opovrhl polštáři svých předků.“ Teď se zdálo, že má něco na mysli Těpic. „Víš, všechno to flaškování a kdo jsi, co to máš…,“ začal. „Laškování a kdesi cosi,“ opravila ho Ptraci. „Jak vypadá Efebe?“ „Nikdy jsem tam nebyl, ale co vím, vládne tam tyran.“ „Pak tedy doufám, že se s ním nesetkáme.“ Těpic zavrtěl hlavou. „Není to tak, jak si myslíš. Oni mají každých pět let nového Tyrana. Tyrana s velkým T. A než si sedne na trůn, něco s tím dělají.“ Zaváhal. „Musí ho vždycky… zválet… zvolat… ne, už vím, musí ho nejdřív zvolit.“ „A to je něco takového, co se dělá kocourům, býkům a tak?“ „Hm?“ „No, víš , přece, aby se přestali prát a byli takoví… klidnější.“ „No, abych řekl pravdu, nejsem si tím tak docela jistý.“ A parodie na rádce a manipulátory v postavě nejvyššího kněze Diose: „Já jsem král,“ zasyčel Těpic. „Jistě, sire,“ promluvil Dios, „nebylo by dobré zatěžovat váš úřad běžnými státními záležitostmi, sire.“ Těpic: „Já kuře nesnáším.“ „Je to tradice, sire,“ řekl Dios, „každý čtvrtek si král p o c h u t n á v á na kuřeti.“ Dále namátkou Ptakospar 2A a jeho přeměna a popletení dimenzí… největší matematik... potetovaný námořník… samé těžké kalibry. Četl jsem teď podruhé. A až to začnu zapomínat, už se těším, až se k Pyramidám po čase znovu vrátím a vše si zase připomenu.