Pro mě o hvězdu lepší než Essex County a to hlavně proto, že Rváč má silnější dějový oblouk. Neříkám, že Essex County žádný nemá, jen pro mě nebyl tak výrazný. Tam šlo o čtvero propojených povídek, které se různými způsoby ohlížely za uplynulými životy a špatnými rozhodnutími, tady o jeden komplexní příběh, kde je jasně definovaný začátek, prostředek a konec. Jinak byste od sebe oba komiksy těžko odlišili, protože kulisy i postavy jsou prakticky stejné. Jeff Lemire znovu dokonale pracuje s maloměšťáckým prostředím, kde každý zná každého a soukromí je de facto veřejným majetkem. Jednotliví protagonisté nejsou výkvětem společenské smetánky, ale ti nejvšednější z všedních, kteří se den co den perou se svými vnitřními démony. A vy jim držíte palce, přestože víte, že s největší pravděpodobností selžou. Libí se mi přitom, že autor nežongluje s traumaty minulosti jako definitivou, proti které nelze nic dělat. Možnost změnit se tu je – jen není zadarmo. Perfektní lidské drama o pěti figurách.

"Hope (Scream It Out Loud) - The Blackout" Kniha, kterou jsem četla dlouho. Ne protože byla nudná nebo mě nebavila. Ale protože jsem si jí šetřila a vychutnávala. Hezky kousíček po kousíčku. Ostatně, je to tak lepší. Protože... ...už jenom anotace je dost náročná a když jsem se začetla do příběhu, bylo to ještě hlubší a drsnější. A dost se mnou zacloumalo. Vím, proč mám Jeffa Lemira ráda. A poměrně dlouho jsem ho měla ráda pouze jako autora scénáře. Ale ty dvě knihy, kde (si) dělal i kresbu, které jsem četla, to změnilo všechno. To je odstřel na jiný level. Protože Rváč je kresbou úplně jiný než Essex County. Přestože některé autorské prvky mají společné. Protože... ...stejně jako různé odstíny černé barvy mluví, mluví i ty tyhle vodovkové kresby. A to hlavní je v nich. Každá emoce. Co není ve slovech, a že Derek není ukecanej, to je ve výrazu tváře. Nebo ve stínování. Nebo způsobu čmouhy. Je vidět, že autor svými příběhy žije, ne že jeho příběhy žijí, aby on žil (čti měl na nájem). Jak jinak by bylo možné, že čtení ve mě vyvolá přesně ty stejné pocity, jaké mají postavy v příběhu, jenž prožívají? ("Dáš si čaj?"..."Kafe by nebylo?"..."Žádný kafe. Indiáni pijou v lese čaj."..."Jo. Jenže jsem indián jen napůl."..."Tak ti naleju jen půl hrnku.") Navíc rozdělení příběhu barvami sedlo mnohem vím než napsat titulek "Současná mizérie" a "Minulá mizérie", určující "Teď" a "Tehdy" a momenty, kdy se to srazilo spolu. Plus ty věci v červené z přítomnosti. To se mi moc líbilo. A ty velké dvoustránkové kresby, kde je převážně les a sníh? To bylo dokonalé. Autor opět rozebírá dopodrobna podstatu toho našeho veškerého bytí a jde mu to opět na jedničku. Protože svoje postavy dostal až do trpkého konce ohledně svých rozhodnutí. Ale za současné situace, je něco podobného vůbec možné? Nedá vám odpočinout stejně jako svým postavám. A jsem ráda, že jsem knihám Jeffa Lemira přišla na chuť. SPOILER Taky jste tomu hajzlíkovi skočili na špek, že je konec knihy, když tam byla ta černá stránka? Já jo! Uf! Potom přišel epilog! Což bylo dobře. SPOILER