,,Oba nás vychovávala válka. Každým dnem nás obrušovala, přetvářela a učila nás zůstávat silnými a statečnými. Proto, abychom přežili." Příběh dívky, které ukradli dětství. Příběh chlapce, který pomáhal, protože mohl. Osudové setkání, co budoucnost pak spojila. Láska je slepá, osud se neptá. Kód, heslo a na zárubni značka, setkání s psychopaty nebyla hračka. To bylo tenkrát, když hákové kříže vystřídaly srpy a kladiva. Jednoduchý styl vyprávění, detailní popisy, prošpikování současnosti minulostí. Tajemství rodu s téměř ,,špionážní " zápletkou činí příběh napínavým. Jemnocitně magické, v závěru z mého pohledu překombinované, trochu psychopatické, pro mě podivné, Nicméně, hlavně část týkající se válečného období hodně emocionální. ,, ... přesto, že jsme hrdinně vyhnali Němce za hranice, naše země se nám opravit nepodařila. Jeden rozbitý svět přenechal místo jinému. Bez kompromisu se v našich rozbitých světech žít nedá." P.S.: Kompromis je zející rozdíl mezi zásadou a praxí. Karel Čapek Audiokniha: mezinárodně se změkčilým přízvukem čte Claudia Vašeková

Román nás nechal nahlédnout do několika časových rovin. Nejzajímavější pro mě byla část II. zachycující roky 1944 až 1945 v Praze. Hlavní hrdinka, skoro třináctiletá dívka Daniela, byla okolnostmi donucena se o sebe několik měsíců sama postarat a zažila mimo jiné i bombardování Prahy a budování barikád při pražském povstání. V jiných částech zavítáme do neblahého roku 1948 a dusivých let padesátých. V době války lidé s nadějí očekávali její konec, ale v padesátých letech byl výhled na lepší časy v nedohlednu. Atmosféra knihy byla zdařilá a milostná linka nenudila. Ke konci přišla taková překvapivá a kraťounká, akční vložka, která dle mého knize neublížila. Na samotný závěr řeší dvojice hlavních hrdinů, zda opustit komunistickou klec. Tím by ale opustila i svoje blízké. Na druhou stranu se tím odsoudí k životu v nesvobodě. Jak se rozhodnou? Citace: Radovali se a jásali. Mávali vojákům, tleskali jim, mnohým dojatě tekly slzy. Provolávalo se: Sláva! Vítězství! Nad hlavami nám vlály československé vlajky. Tatínek mě před Rusy vždycky varoval, že se jim nedá věřit, a nebyla jsem jim příliš nakloněná ani teď, vždyť vlastně přijížděli až po povstání a po německé kapitulaci. Vlastně přijížděli pozdě...