Autor se vydává po celém Rusku, včetně zemí, které byly součástí sovětského svazu. Hledá kuchaře a pamětníky, kteří byli u důležitých momentů z historie Ruska. Osmnáct příběhů, které nám přiblíží osudy lidí, kteří vařili pro vůdce, a to od období Mikuláše II. až po Putina. Je to kniha o tom, jak může být kuchařské umění zneužito k politickým cílům a jak Rusko krmí své obyvatele především propagandou. Toto bylo skvělé čtení, absolutně předčilo mé očekávání. Neskutečně zajímavé, psáno poutavě, čtivě. Už jen samotný nápad, ukázat to, jak to vlastně chodí v Rusku, pohledem přes kuchyň. Je to skvěle promyšlené, propracované, přehledné. Doslova jsem hltala každou stránku. Dozvěděla jsem se v knize tolik nového. Kromě toho, co třeba rádi jedli prezidenti se dozvíme, jaké jídlo se podávalo večer před rozpadem SSSR. Díky pamětníkům se dočteme, jak se jim podařil přežít hladomor na Ukrajině. Jaké jídlo letělo společně z Gagarinem do vesmíru. A jedna z nejsilnějších kapitol pro mě bylo, vyprávění kuchařek, které vařily v Černobylu po jaderné katastrofě. Ač je kniha literaturou faktu, čte se jako poutavý román. Nemohla jsem se od knížky odtrhnout. Navíc tu najdete i fotografie, a i několik receptů na jídla, o kterých se dočtete. Pokud se chcete dozvědět více, jak to chodí v Rusku. Poutavě, chytře a bez nudných pasáží, rozhodně sáhněte po této knize, nebudete litovat. Za mě rozhodně příjemné překvapení.

Výtečná knížka nejen o kuchyni, jídle a kuchařském umu ve vztahu k ruské politice, dějinám a společnosti, ale také obecně o člověku a jeho strategiích, jak se vyrovnat s bizarní realitou Sovětského svazu/Ruska a jak v ní přežít. Szabłowski má neocenitelný dar dostat se k pozoruhodným postavám, které stály na pozadí velkých dějinných událostí typu jaltská konference, podepsání dokumentu o rozpadu SSSR, genocidní hladomor na Ukrajině, perzekuce a deportace krymských Tatarů, sovětská válka v Afghánistánu nebo likvidace černobylské jaderné katastrofy, anebo patřili k nejužším spolupracovníkům diktátorů a funkcionářů typu Stalina či Brežněva. A umí s nimi hovořit. Líbí se mi, že v duchu nejlepších tradic polské literární reportáže Szabłowski jako subjekt z textu nemizí někam do pozadí, a naopak v řadě reportáží figuruje jako jedna z postav, která s respondentem sedí, pojídá různé domácí dobroty, leckdy poněkud svérázné, a - v bývalém SSSR už to asi jinak být nemůže - zpravidla to zapíjí nemalým množstvím vodky. Navíc od nich většinou vyzví nějaký ten zajímavý recept, o něž se na konci každé kapitoly se čtenáři podělí. Nejsem bohužel žádný velký kuchař, ale bavilo mě to i jen číst a chuť těch jídel a ingrediencí si živě představovat (malý tip - nečtěte to hladoví!). Navzdory tomu, že popisované situace jsou leckdy kuriózní a prakticky od žádného z protagonistů (snad až na zástupce krymských Tatarů) nezazní kritika sovětského totalitního režimu (naopak na něj většinou nostalgicky vzpomínají), odkrývá kniha zároveň velmi pěkně a názorně zrůdnost tohoto systému. Opulentní hostiny v dobách, kdy obyvatelstvo hladovělo, olbřímí protekčnost a současně paranoidní nejistotu, jež panovaly ve všech sférách kolem tehdejších mocných (a samozřejmě nejen tam), ale i rafinované a cynické zneužívání jídla či naopak jeho nedostatku k dosahování reálných politicko-ideologických cílů. Kniha je napsaná strhujícím stylem, čte se jedním dechem, řada situací je v podstatě zábavná a úsměvná, když se však hlouběji zamyslíme nad jejich povahou, důsledky a kontextem, zamrazí nás. Kéž by se dalo říct: ještě že už je to pryč... Ale k popisovaným osobnostem patří i Vladimir Putin a jeho nejspíš víceméně vylhaný dědeček-šéfkuchař Spiridon. A právě tento Vladimir nám v tom brání.