Taky jsem po celou dobu čtení čekala, až mě to čtení chytne, přesně jak v komentářích níže uvedených, ale nějak se ten pocit těšení se na čtení nedostavil, ale dočetla jsem ji. Ono se nedá kritizovat děj té knihy- je to o životě, který žijeme my všichni a kdo z nás má rád moc časté rozčeřování klidných vod v našich skutečných životech ? Ruku na srdce, většina našich životů jde v relativním klidu a trochu nudě ( a jak jsme za tu nudu rádi, když najednou přijde nějaké neplánované vzrůšo jsme z toho patřičně vykolejení). Takže pokud se na knihu dívám takhle- dalo se to přečíst, jde přece o jakýsi popis normálního života jedné normální rodiny .

Nebýt pročítání komentářů uživatele Ventimiglia, tak bych se s touhle tuze zajímavou knihou úplně minula, a to by mi bylo moc líto. Takže převelice děkuju, protože to setkání stálo za to. Od prvních stránek jsem obdivovala autorčin styl, takové jakoby nezávazné "jedna paní povídala". Ale právě v tomhle tlachání se skrývaly neuvěřitelné ťafky, takové malé elektrošoky, které mě vždycky zvedly ze židle a donutily vytřeštit oči. Anebo se rozesmát, i když k tomu docházelo spíše výjimečně; typickým příkladem pro mě byla návštěva "jednoho z Abbyiných sirotků - Atta, ve svých šedesáti nedávná imigrantka". Nebo jen takový detail: Jeannin a Amandin Hugh. Komentáře Květinka008 a Ventimiglia vystihují velmi přesně mé pocity a dojmy po přečtení. Těch tajemství a (po)drobností, které se postupně dozvídáme od různých členů rodiny o jiných rodinných příslušnících, jejich (ne)očekávané reakce a prapodivné vazby. Už na s.31 narazíte na Amandin celostránkový monolog, takže neříkejte, že jste netušili, do čeho jdete. A pak taky ten dům, to bylo něco - óda, sága, životní láska! Já jsem ho před sebou viděla, přicházela jsem po několikrát přebroušené a předlážděné (to ta švédská modrá) přední cestě, kochala jsem se dlouhou zastíněnou verandou s větráky s lopatkami v téže medové barvě, jakou měla podlaha, a užívala jsem si propracovaný interiér tohoto Juniorova životního díla. "Roku 1936 se zamiloval do domu. Ne, nejdřív se musel zamilovat do své ženy, protože to už byl ženatý. Někdy si vzal Linnie Mae Inmanovou. Ale o Linnie nikdy neměl moc co říct, zatímco toho měl hodně co povědět, přímo kvanta, o domě na Bouton Road." Už jen tohle bylo naprosto dokonalé, ale v knize toho najdete mnohem víc, podáno velmi zvláštním, a přitom úchvatným způsobem.Takže moje jediná výtka se opět týká jazyka, resp. překladu, který mi občas připadá nevhodný (dnes na sobě měl triko, které bylo víc o dírách než o materiálu - tohle mi drásá uši, nemůžu si pomoct), případně drobných chyb v textu. Skvělá kniha, ale neocení ji každý, takže se nenechte odradit nízkým hodnocením! "Já tomu nerozumím," poznamenal Red k Amandě, když začala hrát hudba. "Kam že říkal, že odešla?" "Do ohromného vědomí," odpověděla Amanda. "No, to zní jako něco, co by vaše matka mohla udělat," přikývl. "Ale nevím, doufal jsem v nějaké konkrétnější místo."