Jako velká část současné světové literatury je i Telegraph Avenue román, který je rychle přečten a rychle zapomenut. Nejvíce bych mu vytknul absenci nosného příběhu, Chabonův text naopak zcela souzní se stále sílící tendencí psát o jakémsi postmodernistickém bloudění v širých vodách, které někdy dopadne dobře (Palahniuk, Cunningham, Houellebecq), od kterého se ale v poslední době čím dál více odkláním, protože mám dojem, že se s podobnými knihami doslova roztrhl pytel. A už skoro nikdo nemá o čem psát, všechna velká témata již literatura obsáhla, takže je i tak trochu smůlou současné generace, že ač se mantinely do všech stran podstatně rozšířily, témata se i vlivem doby stále opakují. Jako vylovený rybník, kterému vypustíme stavidla. Zůstane mělká sračka. Co autorovi jde, je vytvořit živé a nesmírně plastické postavy, které považuji za největší pozitivum poměrně rozsáhlého díla. To by mohlo být tak o polovinu kratší, nejspíš by se až tolik nestalo.

Tohle bylo hodně těžké čtení... Příběhy Archyho a Nata, Gwen a Avivy, Julie a Tita, Luthera a Valetty jsou výživné každý sám o sobě - a když se začnou proplétat, doplňované lokálními popisy, odkazy na hudbu, filmy, knihy, z nichž některé jsou známé a některé nedohledatelné, minipříběhy dalších postav (které nejsou rozsáhlé, ale autor cítí potřebu vše vysvětlit, popsat, propojit), žánrově zmítané od nostalgického dramatu přes mafiánský thriller a emancipační historku po romantickou komedii, čtenář se beznadějně ztrácí... Poučena Židovským policejním klubem, knihu jsem si průběžně poznámkovala - i neztratila jsem se úplně - ale o čtenářské rozkoši se taky mluvit nedá...