Pokud vám u minulého dílu nedala spát otázka, proč je Inevera taková manipulativní mrcha, ve "Válce za bílého dne" se dočkáte odpovědí. Osobně jsem předpokládala o něco drsnější příběh, Jardir teda dostával mnohem horší čočku, ale ani výcvik nejambicióznější z krasijských žen pro mě nebyl nudný. Důvody ke kritice se však najdou, začnu s těmi nejpalčivějšími: charaktery. Měla jsem docela ráda poněkud nevrlého solitéra Tetovaného, ovšem ten lidumilný Jesus Christ Superman (s ultimátními schopnostmi, co by Ježíška i Clarka Kenta přiměly závistivě oskřípat ze zubů sklovinu a kamsi se v depresích odplížit) mé sympatie poztrácel. Jeho cukrování s divoženkou Rennou bylo natolik emo, že jsem měla obsedantní nutkání strkat prst do krku. To neustálé "miluji tě, Arlene Sedláku" a "miluji tě, Renno Sedlákova" bylo díky častému opakování vážně k zblití. Kdysi nedotknutelná Leesha řeší problémy, kterému chlapovi se vrhnout do poklopce dřív. Rojer mě nikdy příliš nebavil, leč jeho manželky dodaly žonglérově mdlé linii trochu šmrnc. Jardir a Inevera... v lásce je nemám, fanatiky, nicméně jejich část zápletky nakopávala můj zájem o dění asi nejsilněji. Démoni, někdejší zdroj strachu, jsou pro srandu králíkům, tudíž musel spisovatel nasadit těžší kalibr ve formě mocných aristokratů z Jádra... pořád jsou pro srandu králíkům. Čtivý styl se nezměnil, stránky mi na Kindlu chvílemi úplně svištěly, přesto je těžké zbavit se pachuti umělého natahování série za účelem: "Jééé, první díl byl trhák, musíme z toho narýžovat co nejvíce!" Proto budu přísná a čtvrtou hvězdu tentokrát nedám, jakkoliv si čtvrtý díl ujít nenechám. Jak bych mohla, po tom brutálním cliffhangeru na poslední stránce?

První dva díly byly úžasné, ale jako by se spisovatel rozhodl, že jeho postavy mají v předchozích dílech jinou povahu, jiné názory než by vlastně chtěl. Někdy jsem měla pocit, že čtu úplně jinou knihu.