Pro Davida mám opravdu velkou slabost, to jak se zakousne do případu, zkouší všechny možné i nemožné cestičky, rozplétá to, co se stalo. Tento díl, i přes svou obsáhlost, mě bavil, chvílemi jsem žasla, kam nás vlastně příběh zavedl, tohle jsem opravdu nečekala. Poslední díl končil objevením Colma a byla jsem napnutá, co bude jeho existence pro Davida znamenat a jak ho reálně ohrozí. Tahle linka byla taky perfektní. No a teď zase budu čekat, co bude dál.

Tim Weaver to dělá fikaně – vymyslí si co nejatraktivnější záhadu a pak čtenáře vodí několik stovek stran na vařené nudli, aby v závěru velmi pofidérním způsobem celou věc vyřešil. K jeho cti se sluší říct, že náměty neopakuje a po celou dobu se snaží držet co nejvíc u země, ačkoli některé díly by možná proti tomuhle argumentu protestovaly. Každopádně Poslední sbohem začíná naprosto fantasticky, ostatně skoro jako každá detektivka pana Weavera. Jakmile dojde na samotné vyšetřování, rozjíždí se dobře známá mašinérie službiček a kontaktů na těch správných místech, aby se následně ukázalo, že David Raker se ocitá uprostřed velmi prekérní situace – na jedné straně barikády po něm jde nemilosrdně policie, na straně druhé neméně nemilosrdně vycvičený zabiják, jež se neštítí absolutně ničeho. A teď se při všem tom zmatku snažte najít někoho, kdo zmizel před čtyřiceti lety… Třešničkou na dortu je pak propojení s románem Ztracené střípky, aby všechny knihy zapadly na to správné místo skládačky.