Pripomínalo mi to knihu 1984. Nápad, kde vyhrali vojnu Japonci a Nemci nie je zlý, ale na tú dobu, kedy to bolo písané asi nie moc populárny. Napriek tomu skvelá myšlienka, kde si tieto dve mocnosti rozdeľujú svet. Zvláštne bolo, keď už nemci mali tak pokročilú technológiu, prečo Japoncov tak dlho šetrili. Dejové línie do seba zapadajú, akurát mi vadil záver, mohol sa trošku viac rozpísať.

„Chtějí být hybateli dějin, ne jejich oběťmi. Ztotožňují se s boží mocí a věří, že jsou jako bozi. V tom je jejich šílenství. Ovládl je archetyp, jejich ego v psychóze narostlo tak, že nepoznají, kde končí božstvo a začínají oni. To není arogance ani pýcha, to je zbytnění ega do nejzazších hranic, zmatení zbožněného a zbožňujícího. Člověk nepohltil boha, to Bůh zhltl člověka.“ Další čtenářský dluh vyřízen, kultovní a legendami opředený Muž z vysokého zámku. Jakkoliv je premisa knihy nerealistická, nesmyslná a historicky naprosto neobhajitelná, je zároveň nesmírně podmanivá, přitažlivá, lákavá a vděčná dalšímu intelektuálnímu zkoumání – je to samozřejmě základ kultu, který se kolem knihy vytvořil. Děj nemá smysl komentovat, je to epizodický text, epizodka ze života protagonistů, bez počátku, bez konce. Styl psaní je jednoduchý, krátké úsečné věty, někdy pouze slova, vyjadřují akci, rychlost, dynamiku děje. Některé pasáže jsou velmi svižné, napínavé, jiné méně. Nesouhlasím však s názorem, že text místy vyloženě nudí. Protagonisté, snad s výjimkou Juliany, jsou spíše plošší a nezajímaví, byť ten zdánlivě nesouvislý spletenec linek a osudů k nějakému tomu rozuzlení nakonec dojde. Mystická role orákula do příběhu dlouho nezapadá, vlastně jakákoliv zmínka působí vždy nepatřičně, nemístně, do samotného závěru. A závěr je opravdu divný, neuzavřený, neuspokojivý – skoro bych řekl, že odfláknutý. Dávám za pravdu čtenářům přede mnou, stejně autorce předmluvy. Přesto fandům SF doporučuji jako jednu z klasik žánru a podnět k dalšímu přemýšlení.