Julian Barnes opět nezklamal. Tohle je knížka nejenom o životě Dmitrije Šostakoviče, ale i o strachu, o přežívání v brutálním totalitním režimu, o nestatečnosti a také o marné snaze vzepřít se. Depresivní sonda do života umělce, kterému nedovolili tvořit svobodně. "Vždycky si pro vás přišli uprostřed noci. Nechtěl, aby ho vytáhli z bytu jen tak v pyžamu nebo aby se musel oblékat před nějakým opovržlivě lhostejným chlapem z NKVD, a tak chodil spát úplně oblečený, natažený na přikrývce se sbaleným kufříkem na podlaze hned vedle postele. Skoro nezamhouřil oka. Jen ležel a představoval si to nejhorší, co si člověk dokáže představit. Jeho neklid pak připravil o spánek i Nitu. Oba dělali, že spí, že neslyší hrůzu toho druhého, že necítí její pach. Jednou z nočních můr, která ho neustále probouzela, byla obava, že se NKVD zmocní Galiji a odlifruje ji, pokud bude mít to štěstí, do zvláštního sirotčince pro děti nepřátel státu, kde jí přidělí nové jméno a vytvoří novou osobnost, kde ji promění v příkladnou sovětskou občanku, v malou slunečnici nastavující tvář velkému slunci, které si říkalo Stalin..." "Strach. Co ti, kdo ho vyvolávají, vlastně vědí? Vědí, že funguje, dokonce i jak funguje, ale netuší, jaké to je. Jak se říká: "O ovčím strachu vlk mluvit nedokáže". V Sankt Leninsburgu kdysi čekal na rozkazy z Velkého domu a Oistrach ve stejnou dobu očekával zatčení v Moskvě. Houslista mu vylíčil, jak noc co noc přicházeli pro někoho z jeho obytného bloku. Nikdy nešlo o masové zatýkání, jen jedna oběť a další noc jiná. Systém, který vrší strach před těmi, kteří zůstávají a alespoň na čas přežívají. Nakonec odvlekli všechny až na ty, kteří bydleli s ním, a na nájemníky z bytu odnaproti. Další noc znovu dorazila policejní dodávka. Slyšeli, jak dole bouchly dveře, jak se chodbou blíží kroky jak vcházejí do protějšího bytu. Od toho okamžiku, pravil Oistrach, už se bojí pořád. A ví, že už se bude bát do konce života..." Vřele doporučuji. (Jen musím důrazně protestovat proti hrubě zavádějícímu slovu "fiktivní" v anotaci - takhle to vypadá, že si Šostakovičův životopis, jakož i praktiky stalinského Ruska, autor vycucal z palce u nohy.)

„Nešlo ale jen o amour-propre a netýkalo se to jen hudby. Takoví dirigenti křičeli a spílali orchestru, dělali scény a vyhrožovali prvnímu klarinetistovi, že ho vyrazí za pozdní příchod. A hudebníci, kteří se s tím museli smířit, na to reagovali historkami za dirigentovými zády, z nichž vycházel jako ‚skutečný charakter‘. Potom začali věřit tomu, čemu věřil i imperátor taktovky: totiž že hrají dobře jenom proto, že na ně dopadá bič. Tiskli se k sobě v jakémsi masochistickém stádu, a přestože občas mezi sebou utrousili nějakou tu ironickou poznámku, v zásadě svého vůdce obdivovali za jeho vznešenost, idealismus, cílevědomost a schopnost vidět všechno v širší perspektivě než oni, kteří jen fidlají a troubí za svými pultíky. Třebaže z čiré nutnosti bývá Maestro čas od času poněkud krutý, je to velký vůdce, jehož je třeba následovat. Chtěl by snad stále ještě někdo popírat, že orchestr je mikrokosmem společnosti?“ Dmitrije Šostakoviče jsem, přiznám se, před otevřením knihy znal pouze jako jméno, nic jsem od něj neslyšel a asi bych si ani nebyl jist tím, že patří do dvacátého století. Ale tento román vlastně není životopisem hudebního skladatele v tom profesním smyslu - dozvíme se minimum o jeho dílech, o metodách tvorby a podobných záležitostech hudebního řemesla. Kniha je totiž o osudech člověka, který je do značné míry to, čemu se říká fachidiot („Každý od něj chtěl vždycky víc, než byl schopen dát. Jediné, co jim kdy chtěl dát on, byla hudba.“) a který netouží po žádném společenském angažmá. Ale žije v komunistickém Sovětském svaze a ten se jaksi na názor jedince neptá. A tak je Šostakovič v pasti: není dost odvážný, aby Moci vzdoroval, což se dá pochopit, protože to znamenalo jasnou sebevraždu, ale bohužel pro něj nemá schopnost umlčet vlastní svědomí. A tak se mu děje ta hrůza, že je intimním svědkem a glosátorem vlastního ponížení. A hrůza na druhou spočívá v tom, že se zná a ví, že bude zbabělý i příště. Jako by se v přímém přenosu sledoval zvenčí, viděl sám sebe ohýbat hřbet a nemohl s tím dělat. V tom je síla příběhu a také jeho přesah - už to není jen životopisný román, ale podobenství o zlomení obyčejného člověka. Barnesův styl psaní mně sedl. Byl to nakonec asi hlavní trumf knihy (i přes předchozí pochvalná slova, která jsem pronesl na adresu dějové linie). A ještě zajímavá věta na adresu Moci: „Když se kácí les, létající třísky, hlásali s oblibou budovatelé socialismu. Jenže co když odložíte sekeru a zjistíte, že jste nadělali samé třísky a zásoba dřeva je ta tam?“