Vůbec nic pěkného - to bych zde napsala - ve mně kniha nezanechala... Ovšem netýká se to spisovatelské profese - pan Kureishi psát dovede... Týká se to mých pocitů, co se týká muže a ženy... Muž, který si vezme ženu o 20 let mladší, a když zůstává starý, nemocný a impotentní, zjištuje, že jeho žena má milence... Může se takto láska změnit v nenávist ? V neschopnost domluvit se s člověkem, kterého jsme milovali? Toto není první kniha od autora, ale žádná z nich nebyla tak syrová a pesimistická...neodsuzuji, ale nechápu, proč má autor tento pohled.

Haleluja. Vítejte v myšlenkovém brojleru. Tentokrát se podíváme na zoubky Hanifa Kureishiho (česká výslovnost Arnošt Angrešt). Vůbec nic je o tom, jak se starej páprda na vozíčku doslechne z vedlejší místnosti, že mu mladý hřebec drandí jeho legální buchtičku, aka manželku. hešteg #hororskopičiny, to nechceš kemo. Rozehraje se tedy myšlenkové Rychle a zfunile, ve kterém se děda posouvá po bytě a nahrává na svůj iPad všechny vzdechy co zaslechne, přičemž jen nadává a sleduje, jak si mladý hřebec kromě važíny přivlastňuje i jeho boty, pásek, vatu a další fíčurety. Naštěstí má nedobrovolný cyklista aka vozíčkář za lubem a vymyslí pořádnou odvetu. Arnošt Angrešt píše velmi svižně, dialogy vodsejpají a sem tam se hodí i nějakej příjemnej bonmot o životě (Nachčiju ti do pusy a tvojí hlavou si vytřu prdel), ale ve finále jde jen o slabomyslnou povídku o tom, jak se jeden dědula nedokáže smířit s tím, že jsou na světě vždy dvě auta na jedno parkovací místo. No bože. 6,5/10