Historicky první román Virginie Woolfové, u nás čerstvě přeložený (skvěle ! Zuzanou Mayerovou) a letos poprvé vydaný. (Z větších prozaických prací VW chybí v češtině jen Noc a den. Prý se dočkáme.) Mikrosvět anglické společnosti mimo své přirozené prostředí, množství figurek různých, přesto tak podobných světonázorů a způsobů existence, romance Rachel a Terence. K tomu plavba jako metafora životaběhu. Popisy prostředí s důrazem na přírodu a živly (ta bouřka na konci je mistrovská). Vědomí složitosti lidských bytostí a vztahů mezi nimi a schopnost je v tomto smyslu zachycovat. Napětí i v mikropříbězích, které jsou dobově zakotvené a vlastně banální. A ten jazyk... Začala jsem VW číst před pár lety jaksi "od konce", k tomu její eseje mě tu a tam baví víc než romány - ale Plavba potěšila. Platí totéž co u Roků či Vln: čtenář musí být pozorný a nespěchat. Pak ho VW odmění nadstandardním množstvím emocí i potravou pro přemýšlení. Třeba jaký (zatím ještě ne jestli) to má všechno smysl... "Pocit Racheliny přítomnosti se postupně vytratil a pak už si ji Evelyn nedokázala ani představit, protože ji vlastně neznala. Přesto v ní ten krátký, prchavý dojem zanechal pocit smutku a únavy. Co jsem vlastně v životě dokázala? pomyslela si. Jakou mám před sebou budoucnost? Co je fantazie a co skutečnost? Jsou všechny ty nabídky k sňatku, důvěrnosti a dobrodružství skutečné, nebo je výraz uspokojení, který vídala ve tváři Susan a Rachel, skutečnější než cokoli, co sama prožila?" (s. 469)

Ačkoliv by ,v rámci tvorby VW, bylo spravedlivé knihu hodnotit objektivně mě to nejde, u této autorky to prostě nedokáži. Její knihy se přes mě převalily jako vlny.. všechny však zůstaly jakýmsi bezpečným majákem a přístavem, protože plavba skrze jejich peřeje he prostě neúnosně krásná.. Asi tolik k tomu co se mnou knihy od autorky dělají.